Polsko

Polsko se rozprostírá od Baltského moře na severu až po Karpaty na jižní hranici, přičemž většina jeho historických měst leží na rovinách mezi nimi. Krakov, Varšava, Vratislav, Poznaň a Gdaňsk ztělesňují každé jiné století dějin této země, zatímco Zakopane a Tatra jí dodávají alpský nádech na jihu. Pro mě je to také rodná půda: Daria je Polka, studovala ve Vratislavi a naše společnost má sídlo ve Varšavě, takže tuto zemi fotografuji už více než deset let.

Krakov

Krakov byl po pět století královským hlavním městem a jeho Hlavní náměstí je od svého založení v roce 1257 největším středověkým náměstím v Evropě. Právě zde jsem zažil svůj nejplodnější východ slunce: roztrhané mraky zachytily první teplé paprsky, zatímco se nad prázdným náměstím tyčila bazilika Panny Marie, a snímky z toho jediného rána se staly bestsellery. Od té doby tajně doufám, že se mi na každé cestě poštěstí zachytit právě „krakovské mraky“. Dvě nestejné cihlové věže baziliky jsou opředeny temnou legendou: každý z dvou bratrů postavil jednu z nich, až ten, který dokončil svou jako první, zajistil, že jeho bratr svou nikdy nedokončí.

O několik let později jsem se vrátil na stejné náměstí a zachytil Sukenici a baziliku v dalším dokonalém úsvitu, vyfotografované stejným základním fotoaparátem Canon, s nímž jsem začínal. Renesanční arkády Sukenice si zachovávají svůj klid možná ještě hodinu po východu slunce a první světlo, které vrhá siluetu města na její stěny, stojí za to, aby si člověk nastavil budík. Uvnitř kostela sv. Marie se nachází gotický oltářní obraz, který v 15. století vytesal Veit Stoss a který je největším svého druhu na světě; byl vypleněn nacisty a po válce vrácen. Celé historické centrum patřilo mezi prvních dvanáct památek zapsaných v roce 1978 na seznam světového dědictví UNESCO; můj kompletní průvodce po Krakově město podrobně popisuje.

Wawelský hrad

Wawel byl po staletí sídlem polských králů a jeho fotografování mě naučilo jednu věc o mapách: vzdálenosti v neznámých městech jsou vždy delší, než se zdá. Ocitl jsem se, jak běhám před svítáním Krakovem, abych se dostal k břehu Visly dřív, než zhasnou reflektory hradu, a pak jsem si postavil stativ do říčního bahna, abych zachytil dokonalý odraz v klidné vodě. Světla zhasla ve chvíli, kdy jsem dokončil focení.

Uvnitř hradního nádvoří stojí bronzová miniatura celého komplexu, umístěná tak, aby se model a skutečná Wawelská katedrála vešly do jednoho záběru. Miniatury měst miluji už od dětství, takže ta fotka se vyfotila sama.

Solný důl ve Wieliczce

Hned za Krakovem se rozprostírá solný důl ve Wieliczce s přibližně 300 kilometry chodeb na devíti úrovních, které vznikaly více než 700 let. V jejím srdci, 101 metrů pod zemí, leží kaple sv. Kingy, kostel o rozloze 465 metrů čtverečních, kde jsou lustry, oltář i reliéfy vytesány ze soli. Dodnes se v ní konají bohoslužby, koncerty a dokonce i svatby.

Prohlídka ubíhá rychle, což z fotografování dělá téměř sport. U podzemního slaného jezera se rozsvítí světla pouze v přítomnosti skupiny, takže jsem měl asi pět sekund na to, abych si před pořízením snímku vybral kompozici. Ke konci prohlídky, v komnatě Stanisława Staszica, se ocitnete 130 metrů pod zemí v jeskyni vysoké 36 metrů, kde se kdysi uskutečnil podzemní let balónem. Wieliczka je součástí prvního dvanáctičlenného seznamu památek zapsaných na seznamu UNESCO v roce 1978 společně s Krakovem.

Zakopane

Zakopané je zimní hlavní město Polska: město s 28 000 obyvateli, které o nejrušnějších víkendech přivítá až čtvrt milionu návštěvníků. Fotografie, na kterou jsem se připravoval nejdéle, vznikla za soumraku, když se světla ulice Krupówki, ruské kolo a skokanské můstky seřadily pod zasněženými Tatrami a obloha nad nimi zbarvila do fialova.

Jiné ráno jsme v naprosté tmě vystoupali na Gubałówku a dole ve městě ještě svítily lucerny, zatímco na vrcholcích hor už začínalo svítat. Město přitahuje umělce již od 19. století, kdy zde vznikl zakopanský architektonický styl; můj průvodce po Zakopaném nabízí ucelený přehled.

Gubałówka

Gubałówka je jako balkon v první řadě s výhledem na Zakopane, se kterým město spojuje lanovka v provozu již od roku 1938. V zimě jsme hodiny putovali po hřebeni: běžel jsem, abych stihl nízké slunce vynořující se zpoza hřebene Tater, než světlo zmizelo, a pak jsem narazil na mýtinu, kde pod čerstvým sněhem stály roztroušené prázdninové chalupy s horským masivem v pozadí. Z vrcholu se před horami rozprostírá kompletní zimní panorama Zakopaného.

Objevem toho výletu byla Daria, ne já. Už jí byla zima, a tak se vydala zpět k lanovce a napsala mi: „Nedaleko je hezký kostelík.“ Já jsem kolem něj prošel, protože jsem měl oči upřené na vrcholky. Malá dřevěná kaple stála za dřevěnou bránou v nedotčeném sněhu. V roce 1961 ji postavila rodina Bachledových jako votivní dar na poděkování za to, že přežili válečná léta, a to přesně na místě, kde se kdysi schovávali před popravou.

Tatry

Tatry jsou jediné alpské pohoří v Polsku – jedná se o přibližně 60 kilometrů karpatského hřebene chráněného jako národní park. Vylezli jsme na Kasprowy Wierch (1 987 metrů) na slovenské hranici pod zcela zataženou oblohou a slunce na okamžik prorazilo, aby osvětlilo okolní vrcholy shora z mraků. Daria tomu říká moje fotografická karma; já tomu říkám, že jsem tam stál dost dlouho.

V létě se stejná stezka odměňuje jinak: ve dvou třetinách cesty nahoru stojí osamocená dřevěná chata na louce Hala Gąsienicowa a těch deset kilo fotografické výbavy na mých zádech přestalo hrát roli. Při zimní procházce mimo město mi místo označené na mapě jako „Giewont View“ nabídlo přesně to, co slibovalo: zamrzlou stezku, která vedla pohled přímo k vrcholovému kříži na Giewontu, hoře, na kterou se Daria stále chystá vylézt.

Strążyské údolí

Údolí Strążyska je příjemným úvodem do Tater: rovná stezka dlouhá 2,4 kilometru, která končí pod vodopádem Siklawica a je přístupná pěšky z centra Zakopaného. V zimě davy turistů mizí a sluneční paprsky pronikají lesem v dlouhých pruzích stínů po celé délce stezky. Z dřevěného mostu o kousek dál tekl potok směrem k hoře pod sněhem, který už v městečku dole nebyl.

Ta túra mě také naučila jednu levnou lekci: boty odolné proti dešti nejsou odolné proti ledu. Když se stezka zprudila, půl hodiny jsem stál na ledu, zatímco Daria šla napřed. Pokud se v zimě vydáte na túru do tatranských údolí, vezměte si s sebou hroty.

Vratislav

Ve Vratislavi se Polsko stalo pro nás něčím osobním. Daria tu studovala, máme tu přátele a i po více než dvanácti letech, co sem jezdíme, ho stále považujeme za naše nejoblíbenější polské město. Je to čtvrté největší město v zemi, v roce 2016 bylo Evropským hlavním městem kultury a od roku 2019 je zařazeno do sítě „Města literatury UNESCO“. Jednoho mlhavého rána jsem z našeho pokoje ve Sky Tower fotografoval kostelní věže vynořující se z mlhy; Daria své vlastní město nepoznala.

Tržní náměstí patří k největším v Evropě a z pronajatého bytu nad ním jsem jednou pořídil noční panoramatický snímek náměstí a radnice, zatímco dusot koňských kopyt na dlážděných ulicích vytvářel zvukovou kulisu jako před třemi stoletími. Můj vztah k místním soudům je profesionální: jako fotograf prosazující autorská práva trávím mnoho hodin v budovách, jako je například okresní soud připomínající pevnost, postavený v letech 1845 až 1852, jehož historii poprav v rámci nacistické akce „Noc a mlha“ mi trvalo roky, než jsem se s ní dokázal vyrovnat prostřednictvím fotografie. Kompletní průvodce Vratislaví shrnuje vše.

Čarodějnický most

Nejlepší výhled na vratovské Staré Město stojí 247 schodů. Úzká kamenná lávka se klene mezi dvojicí věží kostela sv. Marie Magdalény ve výšce 45 metrů a právě odtud se mi konečně podařilo pořídit můj nejoblíbenější snímek červených střech a Tržního náměstí při zimním západu slunce. Ten večer jsem nebyl jediný, kdo měl takový nápad; na lávce se vytvořila tlačenice.

Jeho legenda je ponurá: obviněné čarodějnice kdysi musely kráčet po římsě bez zábradlí, což byla zkouška, kterou nikdo nemohl vyhrát. Dnes nad zářícími střechami hlídá lávku bronzová čarodějnice se svou kočkou, vyleštěná k lesku dětskými rukama, s hromadou mincí od návštěvníků u jejich nohou.

Ostrów Tumski ve Vratislavi

Katedrální ostrov je nejstarší částí Vratislavi a jediné místo, kde jsem kdy viděl, jak lampář každý večer ručně zapaluje plynové lampy. Byl to jeden z mých prvních fotografických objektů vůbec: Třináct let se mi to nedařilo, vystřídal jsem dva fotoaparáty, až jednoho prosince všechno vyšlo a katedrála i Tumský most se v noci tyčily zahalené vánočními světly.

Při dalším východu slunce jsem stál sám na samotném mostě, zatímco zlaté ranní světlo proudilo skrz ozdobené kované prvky směrem k dvojitým věžím katedrály. Ocelový Tumský most, postavený v roce 1889, strávil desítky let jako Most milenců pod tíhou visacích zámků; zámky byly při renovaci v roce 2019 odstraněny, romantika však zůstala.

Vratovská univerzita

Dvě univerzitní budovy mě neustále lákají zpět přes Odru. Barokní hlavní budova se nejlépe fotí ze Słodového ostrova za soumraku, kdy se zdobená fasáda nad svým vlastním odrazem zbarví do zlata a ostrov se zaplní studenty, kteří záměrně ignorují nejfotografovanější budovu ve městě. Bylo to jedno z míst, kam jsme s Darií pravidelně chodili, a proto je každý návrat tak trochu návratem domů.

Druhým místem je bývalý klášter sv. Vincenta a sv. Jakuba, založený kolem roku 1240 vévodou Jindřichem II. Pobožným, přestavěný v barokním stylu po odchodu františkánů a zničený během druhé světové války. Daria v tomto komplexu studovala a jednoho večera, po nejkrásnějším západu slunce, jaký jsem nad městem kdy viděl, jsem z druhé strany ulice zachytil jeho gotickou věž v posledním fialovém světle.

Dále na východ stojí Centennial Hall od Maxe Berga, od roku 2006 zapsaná na seznamu UNESCO, před níž se nachází multimediální fontána Hala Stulecia, největší svého druhu v Polsku. Můj jediný použitelný snímek z ní pochází z mých prvních dvou let fotografování, protože při každé pozdější návštěvě mi do toho něco vlezlo – stavby, uzavírky – a v červnu 2026 do fontány doslova uhodil blesk. Starý soubor jsem upravil s využitím dnešních dovedností. Poučení z toho plyne: neodkládejte pořízení fotografie.

Poznaň

Poznaň se označuje za kolébku polského státu a toto tvrzení obstojí. Staré tržiště si zachovalo svou podobu ze 13. století; obklopují ho obchodní domy, z nichž každý je vymalován jinou barvou, a úzké i široké uličky dodnes vypovídají o tom, kdo si před staletími vzal čí vdovu. Uprostřed náměstí stojí renesanční radnice, z jejíž věže se každý den v poledne srážejí rohy dvě mechanické kozy, připomínající kuchaře, jemuž uniklá večeře zachránila kariéru. Rytmus náměstí se pohybuje od tichého úsvitu až po noční život, který se točí kolem radnice až do dvou do rána; v tu hodinu už fungovala jen moje spoušť. V mém průvodci po Poznani najdete ještě další zajímavosti, včetně barokního kostela Fara s příběhem o duchu na varhanní kruchtě.

Poznaňská katedrála

Ostrów Tumski, poznanský katedrální ostrov na řece Wartě, je místem, kde začíná polská historie: v roce 966 zde byl pokřtěn kníže Mieszko I., což Polsko začlenilo do křesťanské Evropy. První katedrála byla postavena v roce 968 a na její podlaze jsou dodnes vyryta jména prvních panovníků, jejichž ostatky spočívají ve Zlaté kapli – svatyni z 19. století, která byla vybudována v době, kdy Polsko zmizelo z mapy v důsledku rozdělení, aby Polákům připomínala jejich zlatý věk.

Na ostrov se dostanete přes most biskupa Jordana, pojmenovaný po prvním polském biskupovi. V šedivém, zamračeném dni působila jeho červeně natřená ocel na můj fotoaparát tak, jak to červená barva vždycky dělá.

Poznaňské hrady

Poznaň si uchovává dva hrady z protilehlých konců své historie. Stavba Královského hradu na Przemyslově kopci byla zahájena ve 13. století Przemyslem II., vévodou, který na krátkou dobu sjednotil Polsko, než byl zavražděn po roce vlády; po válečném zničení byl hrad přestavěn a dnes v něm sídlí muzeum. Císařský hrad, postavený v roce 1910 pro císaře Viléma II., byl od té doby každým režimem využíván k jiným účelům a dnes v něm fungují kina a muzea; v horkou neděli jsme v jeho zahradách našli nejlepší stín ve městě.

Z téže císařské éry pochází Velké divadlo, které se tyčí nad svým parkem se šesti iónskými sloupy pod sochou Pegasa, a Univerzita Adama Mickiewicze, díky níž ve městě studuje 37 000 studentů; na její partnerské univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou jsem studoval já, a proto mi Poznaň připadá jako můj příbuzný.

Varšava

Varšava je pro mě pracovním Polskem: sídlí tu naše kancelář PhotoClaim, a tak se sem stále vracím s fotoaparátem v tašce. Trvalo mi šest let, než se mi podařilo pořídit snímek panorámatu města, o kterém jsem snil – od prvotního nápadu až po finální soubor. Už v roce 2014 jsem si všiml, že jeden hotel stojí přímo naproti Paláci kultury a vědy; aplikace PhotoPills mi prozradila, že slunce zapadá přímo za palácem pouze v polovině léta. Svatební pozvánka na poslední červnový víkend nás konečně zavedla do toho pokoje a slunce zapadlo přesně za věž paláce, zatímco mrakodrapy kolem něj zářily v záři zapadajícího slunce.

Samotný Palác kultury a vědy, Stalinův „dárek“ z roku 1955, rozděluje město dodnes; místní vtipkují, že terasa ve 30. patře nabízí nejlepší výhled na Varšavu, protože je to jediné místo, odkud palác není vidět. Nedaleko se nachází Koperníkův pomník, který v sobě nese příběh válečného odboje – jeho pamětní desky byly v roce 1942 ukradeny zpět okupantům – a Prezidentský palác, kde se v roce 1818 konal první veřejný koncert osmiletého Chopina a kde proběhla jednání u kulatého stolu, která ukončila komunistickou vládu. Můj průvodce po Varšavě pokrývá hlavní město důkladně.

Gdaňsk a Sopot

Pobřeží Baltského moře ukazuje Polsko v jiném světle. V Gdaňsku jsem zažil deset minut plných dramatických okamžiků: mraky nad nábřežím řeky Motławy odhalily zářivý západ slunce a vzápětí se rozpršelo. Na snímku se nad dvěma muži, kteří rybaří ze schodů, tyčí Żuraw, největší středověký přístavní jeřáb v Evropě, a ten malý travnatý ostrůvek ve vodě není ve skutečnosti ostrovem, ale jen troskami, které se loď chystala odtáhnout.

O dvacet minut dál podél pobřeží se do zálivu táhne půl kilometru dlouhé dřevěné molo v Sopotu, nejdelší svého druhu v Evropě a klasická promenáda tohoto polského přímořského letoviska.

Kostel míru ve Świdnici

Hodinu cesty od Vratislavi stojí kostel postavený za podmínek, které měly vést k jeho zkáze: mimo městské hradby, výhradně ze dřeva, hlíny a slámy, a to během jediného roku. Luteráni ze Świdnice v 17. století jej přesto postavili, a to s kapacitou pro 5 500 lidí. Uvnitř jsou všechny malované galerie, portál i velká kazatelna ze dřeva; jedná se o jeden ze dvou dochovaných kostelů tohoto typu, které UNESCO v roce 2001 zapsalo na seznam „Kostelů míru“ v Jaworu a Świdnici.

Fotografoval jsem ho ještě předtím, než jsem měl stativ, a ležel jsem napůl na podlaze, abych udržel fotoaparát v klidu. Mezitím Daria, v červených šatech, které náhodou ladily s interiérem, byla zastavena štábem National Geographic, který tam natáčel vlastní reportáž. Jen jsem si přál, abych si mohl půjčit jejich stativ.

Fotografování v Polsku

Polsko odměňuje stejnou disciplínu jako kdekoli jinde, jen je tu chladněji. Moje nejlepší polské snímky vznikly za úsvitu: krakovské mraky, prázdné náměstí Rynek, běh k reflektorům na Wawelu, lucerny v Zakopaném z temného svahu. Výjimky potvrzují pravidlo plánování: kompozici z Varšavy jsem měl v hlavě šest let a v aplikaci PhotoPills dva roky, než mi jednoho červnového večera vyšla obloha.

A opačným ponaučením je vrátská fontána: snímek, který odložíte, může přestat existovat, ať už kvůli renovaci, uzavření nebo doslovnému úderu blesku. Pokud je tam světlo, vyfoťte ten snímek.

Kdy navštívit Polsko

Tato města fungují po celý rok, ale sezóny si mezi sebou rozdělují. Zima patří Zakopanému a Tatrám, vánočně osvětleným mostům ve Vratislavi a prázdným stezkám v údolích, kde se nevyhnete hrotům na botách. Léto otevírá vysokohorské tatranské trasy a přináší jediné týdny, kdy slunce zapadá za varšavským palácem; je to také období večerů na Słodovém ostrově a pozdních nocí na tržním náměstí v Poznani.

Jaro a podzim jsou kompromisem pro fotografy: mlha nad Vratislaví při východu slunce, bouřkové světlo nad Baltským mořem a náměstí, která se vyprázdní dost brzy na to, aby se tam vešly stativy. V prosinci se téměř v každém starém městě konají vánoční trhy.

Často kladené otázky