Místo, které se nesnaží předstírat, že je něčím, čím není – třeba „cool západní metropolí“ –, jen aby přilákalo turisty. Je takové, jaké je – malé, útulné hlavní město s přátelskými a srdečnými obyvateli, protože takoví prostě jsou, a ne proto, že jste cizinec.
A „turistická“ místa nejsou to nejlepší, co Podgorica může nabídnout. V tomto místě se skrývá jistá melancholická krása, kterou můžete objevit jen tehdy, když se tiše procházíte ulicemi a neruší vás hlučné skupiny spěchajících lidí.
Podgorica („pod malým kopcem“)
Když jsme se rozhodli oslavit Silvestra 2017 s našimi přáteli v Podgorici, hlavním městě Černé Hory, musím přiznat, že jsem byl trochu skeptický. Moje první myšlenka byla: „Vzhledem k velikosti města (220 tisíc obyvatel) budeme s prohlídkou hotovi za pár hodin“. Druhá myšlenka (naštěstí) byla optimističtější: „ale v tom případě budeme mít více času na ochutnávku černohorského vína“.
Když jsme brzy odpoledne dorazili do Podgorice, byl to pro nás oproti našemu domovu v Berlíně obrovský rozdíl. Zaprvé svítilo slunce (v zimě je v Berlíně sluneční svit spíše výjimkou). Zadruhé ve městě nepanoval žádný shon. V útulných uličkách jsme potkávali jen málo kolemjdoucích.
Většina obchodů byla v tu dobu zavřená, s výjimkou kaváren a několika obchodů s alkoholem (kam jsme se zastavili, abychom si koupili nějaké místní nápoje). Na náměstí se stavělo koncertní pódium pro silvestrovskou oslavu, která se měla konat následující den. Děti si hrály s vodou tryskající z fontány a navzdory chladnému počasí z betonových ulic vyrůstaly zelené palmy. Po rušném Berlíně se nám tyto scény zdály téměř jako ve zpomaleném filmu.
Po krátké procházce jsme narazili na kavárnu, která vypadala slibně. I když tam nebylo dost místa pro skupinu sedmi lidí, číšníci posunuli stoly, abychom mohli sedět všichni pohromadě – dobrý první dojem. Druhým dobrým dojmem bylo jídlo – porce byly tak velké, že se nedaly sníst na jeden zátah, a všechno bylo za rozumnou cenu. Kavárna byla plná a z televize visící nad barem hrála moderní balkánská hudba.
Jak jsme později zjistili, tento druh elektronické hudby byl pro tento region typický. Téměř v každém baru a restauraci, kam jsme zavítali, byla alespoň jedna televize, na které se daly sledovat videoklipy s krásnými, někdy polonahými ženami, které tančily v rytmu moderní elektronické hudby, někdy smíchané s lidovými melodiemi.
Kombinace, kterou je těžké popsat, pokud jste ji sami neslyšeli. Přestože se v mé hlavě ozývaly feministické protesty („proč musí být ženy nahé?“), v těch zvucích, které nás provázely na každém kroku, bylo něco okouzlujícího. Nikde jinde jsem dosud nezažila takovou absenci populární mezinárodní hudby a takové zaměření na místní kapely.
Pokud jste fanouškem balkánské kuchyně a nejste vegetarián, je Podgorica rájem. Nejběžnější masové pokrmy, které jsme ochutnali, byly Ćevapi, Pljeskavica (místní hamburger) a Ražnjići, které si můžete dát v mnoha restauracích, ale také jako pouliční jídlo. V podstatě všechno, co obsahovalo maso, bylo na jídelním lístku. Kromě toho jsme objevili další variantu „sýru nahoře“ – Njeguški sir – sýr uchovávaný v oleji. K těmto pokrmům se velmi dobře hodilo černohorské bílé a červené víno z odrůdy Vranac – starobylé odrůdy typické pro Makedonii, Srbsko a Černou Horu, která se pěstuje převážně v Černé Hoře, v oblastech kolem Podgorice.
Měli jsme dva dny na prohlídku města. Díky jasné modré obloze jsme mohli spatřit kopec Gorica tyčící se nad městem (po kterém město dostalo své jméno). O názvu Černé Hory („černá hora“) si můžete udělat vlastní závěr, protože hlavní město leží ve skutečnosti v rovinaté oblasti. Podgorica je obklopena dvěma řekami: Moračou a Ribnicou. První z nich se táhne údolím uprostřed města a byla to příjemná zkušenost projít se podél její tyrkysově zelené vody, která kontrastovala s bílými kameny pokrývajícími její břehy.
Architektura
Architekturu Podgorice také není snadné popsat. Je poznamenána střídajícími se režimy. Nejstarší část města se liší od ostatních měst. Je to téměř čistě obytná čtvrť se starými domy a úzkými uličkami. Své stopy zde zanechala i doba Osmanské říše – našli jsme zde dvě mešity a malebnou věž s hodinami. Bylo to pro nás velmi zajímavé srovnání s místem, kde jsme bydleli v Nova Varoš („nové město“), kde byly ulice stejně široké jako v jiných evropských městech.
Během druhé světové války byla Podgorica téměř srovnána se zemí a byla přestavěna jako jugoslávské město v rámci komunistického bloku (město se tehdy jmenovalo „Titograd“ – podle jména Josifa Broda Tita, prezidenta Jugoslávie). Tyto panelové domy byly pro tuto dobu typické a na mnoha místech byly natřeny jasnými barvami, což městu dodávalo živější vzhled. Od 90. let začala městská revoluce a byly postaveny nové budovy z oceli a skla. V této době byl také postaven Most milénia a pravoslavný kostel Hristovog Vaskrsenja, které se staly hlavními dominantami současné Podgorice.
Dalším příkladem tohoto trendu oceli a skla v Podgorici je ulice George Washingtona, která je pro jedinečný zážitek naprostou nutností. Nico a já jsme tam šli během dne a byli jsme jediní lidé, kteří procházeli kolem luxusních, ale prázdných obchodů, jako jsou Emporio Armani, Max Mara a další. Z reproduktorů zněl playlist amerických vánočních písní, který se zdál spustit v momentě, kdy jsme se přiblížili k těmto budovám. Pak, najednou, po pár dalších krocích od této ulice, jsme byli obklopeni lidmi, kteří pomalu kráčeli k okolním kancelářským budovám nebo do oblíbené restaurace.
Takto bych mohl shrnout zážitky z Podgorice: město, které je jedinečné a hrdé na svou kulturu, kde místní hudba, jídlo a upřímná vstřícnost převažují nad všudypřítomnou západní popkulturou. To neznamená, že bychom zažili kulturní šok, v tomto místě je totiž hodně z Evropy. V každé části města jste se mohli cítit bezpečně a pohodlně. Mám na mysli to, že důvěra a úcta k vlastním tradicím se tak silně promítly do moderní reality, že se staly její pevnou součástí. Tyto tradice nejsou pouze historické, jako v mnoha západních zemích; jsou živé a přerůstají do nových forem, přizpůsobují se modernímu světu kolem.
