Španělsko

Španělsko zabírá většinu Pyrenejského poloostrova a sahá daleko za jeho hranice: Baleárské ostrovy Mallorca a Menorca ve Středozemním moři a sopečné Kanárské ostrovy u pobřeží Afriky. Madrid, nejvýše položené hlavní město v Evropské unii, leží v geografickém středu země, zatímco Barcelona, Valencie a Zaragoza se rozprostírají na severu a východě. Jen málo zemí nabízí v rámci svých hranic takovou rozmanitost – od maurských paláců a gotických katedrál až po měsíční sopečné plošiny a jednu z nejtmavších nočních obloh v Evropě.

Madrid

Budova Metropolis je místem, kde většina fotografů v Madridu začíná, a to z dobrého důvodu. Čekal jsem hodinu ve frontě, abych se dostal na střechu Círculo de Bellas Artes a mohl sledovat západ slunce za budovou Metropolis a centrem Madridu, zatímco pohoří Sierra de Guadarrama na obzoru za střechami městských domů nabývalo fialového odstínu. Dole na úrovni ulice si Gran Vía v noci zaslouží svou pověst španělského Broadwaye: stál jsem na stejném místě přes 40 minut a zachycoval zadní světla aut, která obklopují roh ve stylu francouzského Beaux-Arts, který postavili bratři Févrierovi v letech 1907 až 1911.

Královská čtvrť vyžaduje jinou trpělivost. Abych vyfotografoval Královský palác přes prázdné náměstí Plaza de la Armería, spojil jsem 30 snímků pořízených z terasy katedrály, abych odstranil davy lidí. Katedrála Almudena naproti vypadá, jako by byla stará několik století, ale byla vysvěcena teprve v roce 1993, kdy Madrid navštívil papež Jan Pavel II. Více se dozvíte v mém kompletním průvodci po Madridu, který jsem sestavil na základě únorové cesty, kdy ve městě panovaly teploty jako v Berlíně na konci jara.

Náměstí Plaza de España a park Buen Retiro

Madrid láká k procházkám mezi svými památkami. Na náměstí Plaza de España dohlíží Cervantesův pomník na bronzové sochy Dona Quijota a Sancha Panzy, zatímco z jeho zadní strany shlíží z trůnu personifikace literatury nad pěti sochami představujícími pět kontinentů, na nichž je vyobrazen Cervantes. Náměstí se pozdě večer vyprázdní od turistů, a právě tehdy se nejvíc rozzáří osvětlení pozlacené fontány.

Na východ od centra se nachází park Buen Retiro, který byl v 17. století vybudován jako královské letní sídlo, a Křišťálový palác nad jeho malým jezírkem, postavený v roce 1887 podle svého londýnského jmenovce, hostil v den naší návštěvy výstavu ptačího zpěvu. Nedaleko stojí Puerta de Alcalá, brána z 18. století, která nám připomněla berlínskou Braniborskou bránu; při nočním fotografování z dopravního ostrůvku trvalo půl hodiny, než se podařilo načasovat zářivky. Jako moderní protiváha se k sobě naklánějí šikmé věže KIO pod úhlem 15 stupňů – jedná se o první šikmé mrakodrapy, jaké kdy byly postaveny.

Barcelona

Barcelona patří Antonimu Gaudímu. Casa Batlló se v roce 2023 umístila na prvním místě našeho seznamu: byla postavena v roce 1877 a Gaudí ji v letech 1904 až 1906 přestavěl; její fasáda je pokryta mozaikou, má balkony připomínající kosti a neobsahuje ani jednu rovnou čáru. Uvnitř se strop nad lustrem točí jako oko chameleona nad „šlechtickým patrem“, kde rodina Batlló kdysi přijímala hosty. Nahoře na kopci ukazuje Park Güell stejný naturalistický rukopis v městském měřítku; byl zhotoven na objednávku Eusebiho Güella v roce 1900 a od roku 1984 je zapsán na seznamu UNESCO.

Starší část města si žádá brzké ranní hodiny. Procházel jsem se Gotickou čtvrtí ještě před východem slunce, abych zachytil most Pont del Bisbe s ještě svítícími lampami – novogotický most z 20. let 20. století, který působí přesvědčivě středověce. A z našeho pokoje v jedné z mála vysokých budov ve městě nás každé ráno vítala býčí aréna La Monumental, aréna z roku 1916 inspirovaná byzantským stylem, která zabírá celý blok čtvrti Eixample.

Valencie

Valencie po povodni v roce 1957 změnila koryto řeky a z vyschlého koryta řeky Turia vytvořila park, v jehož prostorách pak vybudovala svou budoucnost. Město umění a věd od valencianského rodáka Santiaga Calatravy předčilo i moje vysoká očekávání: Při západu slunce jsem se procházel pod bílými betonovými žebry Muzea vědy, vyfotil jsem Hemisfèric, planetárium ve tvaru oka, které v roce 1998 komplex slavnostně otevřelo, a pracoval jsem ještě dlouho po modré hodině v Muzeu prince Felipeho, zatímco Daria četla v kavárně.

Staré město si i přes všechen ten beton drží svou jedinečnost. Jednoho rušného večera jsem si zapamatoval cestu na Plaza de la Virgen a vrátil jsem se tam za úsvitu, když náměstí právě umývali. Valencijská katedrála, která stojí hned vedle, uchovává v boční kapli kalich uctívaný jako Svatý grál a Mercado Central se rozkládá na 8 000 čtverečních metrech v secesním stylu s kovanými prvky a vitrážemi. Dole u vody si přístav Juan Carlos I stále zachovává svůj lesk z dob Amerického poháru. Kompletní cestovní průvodce po Valencii město podrobně popisuje.

Zaragoza

Zaragoza byla překvapením našich cest po Španělsku. Objevil jsem ji při prohlížení mapy po návratu z Barcelony, zarezervoval si jízdenku na vlak a ocitl se ve městě s rozlehlými náměstími, budovami osvětlenými celou noc a téměř žádnými turisty za úsvitu. Vše spojuje bazilika del Pilar: pohlednicový rám s názvem města vyrytým do dlažby, odraz západu slunce v řece Ebro a barokní fasáda, která se nad řekou zářivě rozplývá v teplém světle – snímek, který mě stál bláto v botách. Podle tradice se jedná o první kostel, který byl kdy zasvěcen Panně Marii.

Název města pochází z Caesaraugusta a jeho historické vrstvy zůstávají viditelné. La Seo spojuje románský, gotický, mudéjarský, renesanční a barokní styl na místě římského fóra a mešity. Z Lvího mostu sledují místní obyvatelé při cestě domů z práce západ slunce nad El Pilar. Palác Aljafería, opevněný islámský palác z 11. století, v němž dnes sídlí aragonský parlament, mě uchvátil více než jakákoli budova, kterou jsem dosud fotografoval; dokonce i jeho gotické nádvoří Patio de San Martín zůstalo prázdné, zatímco návštěvníci spěchali do maurských sálů. A fontána Fuente de la Hispanidad mi dělala hlavu, dokud jsem nezachytil rozhovor jedné turistické skupiny: při správném úhlu pohledu voda vytváří mapu Latinské Ameriky. Více v cestovním průvodci po Zaragoze.

Mallorca

Mallorca je terčem vtipů o tom, že je sedmnáctým spolkovým státem Německa, a my jsme na to reagovali tím, že jsme vynechali rušné jižní pobřeží a zamířili do Alcúdie na severu, města, jehož název pochází z arabštiny a znamená „kopce“. Odměnou nám byl západ slunce nad Port d’Alcúdia, kdy se voda pod horami proměnila v tekuté zlato. Jindy večer jsem tam komponoval záběr na přístav a vrcholky hor, když se k zábradlí promenády přiblížil pár, aby si pořídil selfie na pozadí západu slunce; jejich kompozice se stala i mou.

Palma stojí za odbočku. Katedrála La Seu měří 121 metrů na délku a 44 metrů na výšku. Jedná se o gotickou stavbu, jejíž výstavba trvala od roku 1229 do roku 1601, přičemž samotný Gaudí přepracovával interiér od roku 1901 až do okamžiku, kdy v roce 1914 po hádce z projektu odešel. Z parku u přístavu můžete zachytit katedrálu vedle královského paláce La Almudaina, který je dodnes oficiálním sídlem španělské královské rodiny. Kompletní cestovní průvodce po Mallorce pokrývá ostrov sezónu po sezóně.

Menorca

Menorca je ostrov, na který se stále vracím – už počtvrté, a to jako lektor na fotografickém táboře PhotoPills. Naší základnou je Cala Galdana, rekreační zátoka, jejíž nejkrásnější panoramatický výhled jsme s Dariou objevili při neplánované túře z vyhlídky Mirador Sa Punta nad borovicovým lesem. Dvacet minut chůze odtud se nachází Cala Mitjana, která nabízí nedotčenou paletu barev Baleárských ostrovů: tyrkysovou, bílý vápenec, zelené borovice a vůbec žádná občanská vybavenost.

Pobřeží nepřestává překvapovat. Pont d'en Gil je přírodní vápencový oblouk, který jsem si nejprve spletl s bránou starobylého přístavu. V Ciutadelle jsem za soumraku spolu s Albertem Drosem a Eliou Locardi prováděl skupinu k Castell de Sant Nicolau, a pak jsem zjistil, že všichni fotografové krajiny slezli dolů na skály, zatímco já jsem komponoval záběr na pevnost s mojí ženou čekající u její brány. Z fotografů krajiny nedělám fotografy městských scenérií.

Majáky na Menorce

Charakter Menorky se odráží především v jejích majácích. Maják ve Favàritxu, dokončený v roce 1922, má na věži černou spirálu a stojí na tmavém břidlicovém podloží, které připomíná filmovou kulisu Měsíce; při každé návštěvě se mi naskytne jiná kompozice. Nedaleko odtud se v západu slunce pro mě rozzářilo růžově vápencové pobřeží u Cap de Favàritx, kde se na skalách rozprostřelo dalších 39 fotografů.

Severní pobřeží patří Cavalleria. Její maják se tyčí 94 metrů nad mořem a jeho fotografování při východu slunce mi připadalo jako meditace. Jednoho večera jsem tam vstoupil do temné jeskyně právě ve chvíli, kdy zapadající slunce na několik vteřin osvětlilo její stěny – dost dlouho na to, abych pořídil jeden snímek majáku zevnitř tohoto záře. Menorca je nejvýchodnějším bodem Španělska, takže dopolední část workshopu na těchto útesech znamená první východ slunce v zemi, ke kterému se dostanete výstupem na mys v naprosté tmě.

Noční obloha nad Menorkou

Menorca se v roce 2019 stala rezervací Starlight a toto označení si skutečně zaslouží. Díky Středozemnímu moři, které ostrov izoluje od světelného znečištění, se Mléčná dráha nad Favàritxem rozprostírá natolik zřetelně, že ji lze vidět pouhým okem. Vydáváme se tam v květnu, kdy je centrum Mléčné dráhy nejvýše na obloze; i z okraje vesnice jako Son Bou můžete fotografovat Mléčnou dráhu nad světly města.

Právě tady jsem pořídil i své první snímky hvězdných stop, a to tou těžší cestou: můj fotoaparát odmítal automaticky spouštět snímky v nastavených intervalech, takže jsem počítal do 30 a mačkal spoušť, znovu a znovu, po celou hodinu. Nebylo místo pro chyby a zakřivené čáry vyšly čistě.

Peñíscola

Do Peñíscoly jsem jel kvůli jednomu výhledu a nebudu předstírat, že tomu tak není. Z pláže se v noci za slaměným slunečníkem vynořuje z moře osvětlené historické centrum, a právě proto mu místní říkají „město v moři“. Templářský hrad na vrcholu byl postaven na přelomu 14. století a později v něm pobýval Papa Luna, protipapež Benedikt XIII.; na těchto hradbách se natáčely jak film o El Cidovi, tak i některé epizody seriálu Hra o trůny.

Pod opevněním se v uličkách starého města střídají barevné fasády, obchody se suvenýry a světlo luceren na dlážděných uličkách. Když jsme město navštívili, většinu turistů tvořili Španělé na vlastní letní dovolené, díky čemuž v tomto městečku na pobřeží Costa del Azahar mezi Valencií a Barcelonou panoval klid.

Tenerife a hora Teide

Teide je s výškou 3 715 metrů nejvyšší horou Španělska a na její náhorní plošině má člověk pocit, jako by byl na jiné planetě; filmy jako „Planeta opic“ ji dokonce jako takovou využily. Pro zachycení panoramatického pohledu na sopku v posledních paprscích slunce jsem spojil devět svislých snímků, přičemž lanovka na svahu sloužila jako měřítko. Zastávka na toaletu mi zachránila den v Roques de García: když jsem vycházel z jediného hotelu na náhorní plošině, uviděl jsem, jak se obloha nad skalními útvary rozhořívá, a běžel jsem zpátky pro stativ, přičemž jsem využil prázdnou cestu jako vedoucí linii.

Nadmořská výška slouží i vědě. Observatoř Teide leží ve výšce 2 390 metrů a je domovem dalekohledu, který objevil první hnědého trpaslíka, pojmenovaného Teide 1. Při cestě nahoru přes Las Cañadas se mi konečně podařilo zachytit teidský vlčí mák, třímetrovou rostlinu, které jsem dal přezdívku „duchová květina“, protože jsem po léta vídal jen její zimní kostry, které se rýsovaly proti svahům a siluetě ostrova La Gomera.

Pohoří Anaga

Na severovýchodě Tenerife se skrývá les, který jako by se ocitl o 20 000 let mimo svou dobu. Laurisilva v pohoří Anaga, biosférická rezervace UNESCO, kdysi pokrývala jižní Evropu; procházka tímto lesem dnes znamená sledovat mraky, jak se v úrovni očí vznášejí mezi kmeny stromů. Na mé oblíbené turistické stezce z Mirador Cruz del Carmen jsem zahlédl, jak mlha rozkládá světlo na viditelné paprsky nad cestou, a mechové vavřínové chodby neustále pohlcovaly a propouštěly slunce, zatímco mraky se procházely lesem kolem nás.

Cesty po hřebenech nabízejí širší výhledy. Při jízdě k pobřeží jsme zastavili, když sluneční paprsky honily mraky přes údolí pohoří Anaga, a sestup končí na pláži Benijo, 300 metrů černého sopečného písku, kde Atlantik zakazuje koupání, ale odměňuje fotografy. Osada Taganana, ke které vede silnice s 180stupňovými zatáčkami, mi připadala jako odlehlá vesnice v peruánských horách, ne ve Španělsku.

Santa Cruz a La Laguna

Města na Tenerife mají svůj vlastní charakter. V Santa Cruz se Auditorio de Tenerife od Santiaga Calatravy vlní jako bílá vlna mezi městem a Atlantikem; mohl bych ho obcházet celý den a hledat zajímavé kompozice, a navíc se objevilo na španělských známkách i na euromincích. Klidnější ráno nás zavedlo na trh Panny Marie Africké, kde nikdo nespěchá a bylinky a květiny provonávají nádvoří v koloniálním stylu. Dále podél pobřeží v Candelarii vynikala ve slunečním světle bílá kaple u baziliky na pozadí černých skal a bouře, která se valila přes hory, v městečku, jehož Panna Maria je patronkou Kanárských ostrovů.

San Cristóbal de La Laguna, bývalé hlavní město ostrova, působí klidněji a má bohatší historii. Můžete vystoupat na věž kostela Iglesia de la Concepción a pokochat se výhledem na staré město. Z výšin pohoří Anaga se v Las Teresitas pyšní vzácným zlatým pískem, který na ostrov dovezli ze Sahary. A u přílivových bazénů v Bajamaru zvedl otec svého syna nad hlavu, zatímco za nimi se rozbila vlna – jeden snímek z našeho výročí svatby, který bych nikdy nedokázala naplánovat.

Fotografování ve Španělsku

Ve Španělsku přecházím od fotografování k výuce fotografie. Na táboře PhotoPills na Menorce vedu workshopy na útesech a plážích, kde se zároveň sám neustále učím: malování světlem pomocí zářivky s tanečnicí bylo pro mě novinkou, dokud mi to Eric Paré a Kim Henry neukázali během chladné, klidné noci – tvary kreslené do vzduchu za ní pomocí pohybující se zářivky.

Toto umění zde odměňuje promyšlenost. Na vyhlídce Mirador Cruz del Carmen na Teide jsem strávil půl hodiny na stativu s tilt-shift objektivem, abych zachytil palisádu bez lidí a s dokonale rovnými liniemi, s mořem mraků omývajícím úpatí sopky. Stejná trpělivost provázela i 30 poskládaných snímků v Královském paláci v Madridu a hodinu počítaných 30sekundových expozic pod menorckými hvězdami. Objekty stojí nehybně; práce spočívá v čekání.

Kdy navštívit Španělsko

Španělsko se řídí více než jedním kalendářem. Města vypadají na fotkách nejlépe mimo vrchol léta: Madrid jsme fotili v únoru při teplotách jako na konci jara a památky v Zaragoze zůstávají osvětlené celou noc po celý rok, zatímco náměstí jsou za úsvitu prázdná. Červenec a srpen přinášejí do vnitrozemí opravdová vedra a na všech pobřežích jsou pláže přeplněné.

Na ostrovech jsou roční období obrácená. Navštěvujeme Tenerife v listopadu a v zimě, kdy mlžný les Anaga vypadá nejlépe a náhorní plošina Teide stále nabízí jasné večerní světlo. Menorca má dvě nejlepší období: léto pro kaly a květen pro pozorování Mléčné dráhy, kdy se zde na táboře PhotoPills scházejí fotografové z celého světa. Teide je od roku 2007 zapsán na seznamu světového dědictví a jeho náhorní plošina je fotogenická v každém měsíci; před výjezdem nahoru si zkontrolujte webkameru observatoře, protože na vrcholu panuje vlastní počasí.

Často kladené otázky