Pohoří Anaga nám díky tvarům stromů v vavřínovém lese navodilo pocit, jako bychom se ocitli uprostřed lesa z Grimmovy pohádky o Červené Karkulce. Jindy jsme se ocitli v malé, odlehlé vesničce, která se rozprostírala po stálezelených horských svazích a vypadala téměř jako starověká mayská civilizace.
Stalo se to těsně poté, co nás obklopily kapky vody, které se zvedaly ze silných vln Atlantského oceánu a narážely na obrovské skály severního pobřeží ostrova. A to vše poté, co jsme viděli jen malou část tohoto pohoří.
Pohoří Anaga – procházka v oblacích
Snili jste někdy o tom, že se ocitnete v mlžném lese? Víte, jako ve filmech, když se džungle najednou zahalí mlhou a hrdina sleduje každý stín mezi stromy? Vždy jsme si mysleli, že k nalezení takového lesa je třeba cestovat alespoň do Jižní Ameriky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že naše několikahodinová procházka v pohoří Anaga na severu Tenerife bude jako procházka v oblacích, které mizí a znovu se objevují jen při malém závanu větru.
Výlet do pohoří Anaga jsme plánovali už nějakou dobu a hledali jsme informace o stezkách a místech, která bychom mohli navštívit. Zima není nejvhodnější období na výšlap tam nahoru, pokud nemáte dobré znalosti o stezkách, které mohou být blátivé a strmé. Inspirováni obrázky vavřínového lesa, který vypadá jako les z Grimmovy Červené Karkulky, jsme našli turistickou stezku, která nás zavedla přímo do takové pohádky.
Oblast Anaga patří do Světové sítě biosférických rezervací UNESCO. Oblast vznikla při sopečné erupci před 7–9 miliony let. Zvláštností tohoto místa je vavřínový les, který se vyvinul před miliony let na superkontinentu Gondwana a na světě zbývá jen několik podobných míst. Dnes je tato lokalita domovem různých endemických živočichů a rostlin.
Silnice jsou tam výjimečné, stejně jako jejich historie. Zábava začíná, když se vydáte po turistických stezkách a vylezete na ty hory. Pohoří Anaga dosahuje v nejvyšších místech 600 m nad mořem, takže jsme si mysleli, že pár hodin chůze nebude velká výzva, i když nejsou optimální povětrnostní podmínky. Našli jsme si v aplikaci několik turistických tras a byli jsme dobře vybaveni trekovými botami a pláštěnkami.
Vyrazili jsme z místa zvaného Vega de la Mercedes, které na první pohled vypadalo jako jakýkoli evropský les. Čím hlouběji nás však stezka vedla do hor, tím více fantasticky tvarovaných stromů se nám objevovalo před očima. Zakřivené kmeny a převislé větve budily dojem, že jsou staré tisíce let. V určitém okamžiku jsme si všimli, že jsme obklopeni mlhou, a to hned poté, co jsme slyšeli vítr v korunách stromů a byli na slunci. Nebyla to mlha – šli jsme v oblacích! Nico byl tímto přírodním zjevením tak fascinován, že jsme strávili téměř hodinu jen focením stezek, které se v oblacích objevovaly a mizely.
Každou hodinu jsme objevovali nové typy lesů, nové výhledy na hory a nové rostliny. Adrenalin nám však stoupal nejen kvůli přírodě, ale také kvůli několika nehodám na cestě. Chůze dolů nebo výstup po strmých stezkách je někdy ošemetný, pokud je půda neustále mokrá.
V jednu chvíli nás napadl „geniální“ nápad zkrátit si cestu dolů do města, kde jsme nechali auto, a vzít to zkratkou, kterou nám navrhla aplikace. Nepamatujeme si, že bychom v životě šli po strmějším svahu než po tomto – museli jsme slézat po čtyřech. Nakonec jsme oba sklouzli dolů s těžkými batohy s fotoaparátem na zádech. Naštěstí se nám podařilo zastavit před srázem a nic z Nicova vybavení se nepoškodilo. Pohled dolů nás přesvědčil, abychom se vrátili nahoru a vzali to po poněkud delší, ale mnohem bezpečnější cestě.
Když jsme dorazili do města dole, museli jsme se sami sobě smát. Vypadali jsme, jako bychom si právě dopřáli bahenní koupel. Ale co bylo horší, po hodinách chůze jsme byli hladoví. Nakonec jsme tedy museli zajít do místní restaurace a nevypadali jsme zrovna, hmm… reprezentativně. Navzdory náročným stezkám nás krása a přírodní rozmanitost tohoto místa tak nadchly, že jsme se rozhodli sem vracet znovu a znovu – alespoň až odejdeme do důchodu.
Benijo/La Roca a městečko Taganana
Jindy nás lákalo prozkoumat severní část pohoří Anaga. Bylo tam jedno konkrétní místo, které Daria chtěla navštívit, a to „Taganana“. Vypadá to trochu jako město mayské civilizace zasazené do stálezelených hor. Barevné stěny čtvercových domů ostře kontrastovaly s tmavě zelenými a šedými horami.
Nebylo to jen dojem izolovaného místa – bylo těžké se tam dostat. Abychom tuto vesnici viděli, museli jsme projet téměř výhradně horskou silnicí, která byla tak klikatá, že se někdy otočila o 180 stupňů doleva nebo doprava, a to několikrát během pouhých pár kilometrů. Ale stálo to za to. Klid a majestátnost tohoto místa uklidnily naše nervy po této bláznivé jízdě nahoru a dolů.
Téměř za touto vesnicí se nacházely pláže Benijo a La Roca. Místo, o kterém Nico snil ve své fotografické vizi. Je to severní pobřeží Tenerife. Svahy hor tam náhle končí a tyčí se nad pláží s černým pískem (zbytky sopky). Co nás však fascinovalo nejvíce, byly obří skály, které se vynořovaly z oceánu přímo před našimi očima, jakmile jsme sešli po schodech z kopce k pobřeží.
Obrovské vlny se o ně rozbíjely a zanechávaly ve vzduchu perly vody. Kvůli hluku jsme na sebe museli křičet, abychom se slyšeli, a nedokázali jsme si představit, jak by tu někdo mohl plavat… Pro Nica to však byl fotografický ráj a nová výzva, protože dosud nepořídil tolik snímků z tak skalnatého pobřeží, kde se voda rozstřikovala přímo před objektivem.
Pohoří Anaga bylo jedním z důvodů, proč jsme si Tenerife zamilovali. Taková divoká, prastará příroda spojená s výhledy na malebné vesničky, připomínající starověké jihoamerické kultury, nám každých pár kilometrů, které jsme urazili autem nebo pěšky, vyrazila dech. Silnice v pohoří Anaga nám někdy způsobovaly mírnou závrať, ale byly také dobrodružstvím. Nejvíce nás však zasáhl ten pocit klidu, blízkosti přírody a jejích počátků.
