Bulharsko

Bulharsko leží na jihovýchodě Evropy, mezi povodím Dunaje a Egejského moře, a téměř vše v této zemi je formováno horami: desítky pohoří protínají zemi od Balkánského hřebene uprostřed až po Rilu, Pirin a Rodopy na jihu. Hlavní město Sofie leží na úpatí hory Vitosha; druhé největší město Plovdiv se rozprostírá v rovině protkané zaoblenými kopci. Po staletí byl díky tomuto terénu přístup do země obtížný a právě tato izolace zachovala kláštery, horská městečka a kulturu, k nimž se tento průvodce neustále vrací.

Sofie

Sofie odměňuje návštěvníky nádherným výhledem. Jednoho podzimního víkendu jsem z restaurace na střeše fotografoval západ slunce za horami, s sklenkou vína na stole, a slíbil jsem si, že se vrátím, abych prozkoumal zbytek země. Ze Sofie se dá do hodiny jízdy autem dostat k asi dvaceti pohořím, což vysvětluje, proč město neustále upírá zrak k vrcholkům hor.

Tento slib jsem splnil více než jednou. Při jedné z pozdějších návštěv jsem se usadil na úpatí hory Vitosha ve čtvrti Lozenets, abych zachytil zářící noční panorama Sofie, s Národním palácem kultury uprostřed záběru a osvětleným stadionem zářícím v pozadí. O městě se podrobně píše v mém cestovním průvodci po Sofii; tento článek je o tom, jak do sebe zapadá celá země.

Katedrála Alexandra Něvského

Katedrála Alexandra Něvského je jednou z památek, které jako první vzbudily můj zájem o fotografii, a to už roky předtím, než jsem před ní stál. Byla postavena převážně v letech 1904 až 1912 a patří k největším pravoslavným kostelům na světě. Je v ní patrný tichý panevropský charakter: svítidla byla vyrobena v Mnichově, brány v Berlíně a ve Vídni a mozaiky v Benátkách.

Když jsem ji konečně navštívil jednoho slunečného podzimního dne, ulice kolem kostela byly téměř prázdné a já jsem mohl stát uprostřed uličky, zatímco nízko stojící slunce zbarvovalo kámen do zlatova a z nedaleké kavárny se nesla hudba. Vyfotografoval jsem katedrálu v tom posledním zlatavém světle, přičemž neobyzantské kopule vynikaly tím, v čem tento styl vyniká nejvíce.

Národní divadlo Ivana Vazova

Národní divadlo bylo otevřeno v roce 1904 a poté, co se zde jako první hra uvedla „Vyvrženci“ od Ivana Vazova, byla budova pojmenována po tomto spisovateli. Můj první pokus o vyfotografování fasády selhal; náměstí před divadlem bylo příliš plné lidí, kteří si užívali posezení v přilehlé kavárně, a tak jsme se k nim místo toho přidali na bulharské předkrmy.

Následujícího rána jsem měl naplánovaný rozhovor pro Bloomberg TV Bulgaria o mé práci v oblasti prosazování autorských práv, o tom, jak chráním své fotografie a proč by tvůrci měli bránit to, co vytvořili. Místem setkání bylo přímo před divadlem. Zatímco mě reportér natáčel, jak fotím, zachytil jsem divadlo v prvních paprscích slunce, s pozlaceným tympanonem zářícím nad prázdným náměstím. Některá rána se vyplatí dvakrát.

Largo a starověká Serdica

Léta jsem se pokoušel vyfotografovat Largo. Každý návrat do Sofie končil stejnou procházkou ke stejnému komplexu budov z 50. let, přičemž jsem čekal na podmínky, které nikdy nenastaly, až jednoho večera mi obloha konečně vyšla vstříc a podařilo se mi zachytit Národní shromáždění v dokonalém západu slunce, se skleněnou kopulí světlíku metra v popředí.

Ta kopule je druhou polovinou příběhu. Sofie je postavena na místě římského města Serdica a při ražbě metra se vykopávky staly součástí stanice: římské zdi pod skleněným zastřešením, dokončeným v roce 2016, nad nimiž se tyčí Largo z doby socialismu. Antika, 50. léta a současnost se na jediný pohled vrství jedna na druhou a lze jimi volně procházet.

Centrální minerální lázně a Národní palác kultury

Sofie vyrostla na minerálních pramenech; lidé si dodnes plní láhve teplou vodou z fontán v centru města. Prameny se využívaly již v 16. století a budova lázní, která stojí dodnes a pochází z počátku 20. století, kombinuje styl vídeňské secese s byzantskými pruhy. Lázeňská budova sloužila návštěvníkům až do roku 1986 a dnes v ní sídlí městské historické muzeum. Vyfotil jsem pruhovanou fasádu za fontánou a zbytek zastávky jsem strávil v parku před budovou.

Na druhém konci bulváru Vitosha se Národní palác kultury, otevřený v roce 1981, po setmění promění v barevnou kompozici: zachytil jsem palác osvětlený fialovým světlem nad tyrkysovými kaskádami fontány – jedno z největších kongresových center v Evropě při svém večerním představení.

Kostel v Bojaně

Kostel v Boyaně se skrývá na úpatí hory Vitosha, kousek od Sofie – je to malá středověká stavba obklopená vzrostlými stromy. Vstup je přísně omezen: deset minut, maximálně devět návštěvníků najednou, a proto jsem kostel vyfotografoval ze zahrady, kde sluneční světlo prosvítá skrz listí a vytváří záři.

Toto omezení existuje kvůli tomu, co se nachází uvnitř. Fresky z roku 1259, díla Tarnovské školy, vtiskly postavám individuální tváře a emoce téměř o dvě století dříve, než se to stalo standardem v renesanci, a portréty dárců Kalojana a Desislavy jsou namalovány jako skuteční lidé. Kostel je od roku 1979 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Řád Rila

Cesta z Boyany do kláštera Rila nabízí po posledních třiceti minutách jízdy místo města už jen lesy a horské vrcholy. Svatý Jan z Rily přišel do těchto hor v 10. století, aby se v jeskyni modlil o samotě; z jeho útočiště se postupně stalo duchovní centrum země, komplex obehnaný hradbami, který po pět století osmanské nadvlády chránil bulharskou kulturu a rukopisy a vysloužil si přezdívku „Pokladnice Bulharska“. V roce 1983 byl zapsán na Seznam světového dědictví.

Při vstupu branou se náhle otevře nádvoří, kde se proti zeleným svahům tyčí pruhované oblouky a malované portiky. Poté jsem vypustil dron, abych pořídil panoramatický snímek kláštera osamoceného v údolí, s červenými střechami uprostřed moře lesů, a konečně jsem pochopil, jak právě tato izolace umožnila vznik tohoto místa. Vyrazte odpoledne; dopoledne patří turistickým autobusům.

Fresky v Rilském klášteře

Hlavní kostel, postavený v letech 1834 až 1837, má biblické motivy i na vnější straně. Nad vchodem zaujímá střed malovaného stropu Kristus Pantokrator, obklopený freskami, které v roce 1846 dokončili mistři z Banska, Samokova a Razlogu, mezi nimiž byli i slavní bratři Zografové.

Západní portikus volí opačný přístup. Jeho stěny jsou od podlahy až ke stropu pokryty výjevy z pekla, démony a tresty, namalovanými pro věřící, z nichž většina neuměla číst, a tento realismus dodnes ohromuje návštěvníky. Vedle kostela stojí Hreljova věž, postavená v letech 1334–1335, nejstarší budova komplexu, v jejímž nejvyšším patře se nachází kaple ze 14. století.

Bansko

Bansko je nejznámější bulharské lyžařské středisko, ale my jsme dorazili v květnu, mimo sezónu, na cestě z Rily do Plovdivu, s rezervací na jednu noc. Následujícího rána jsem vypustil dron nad hlavním náměstím, aniž bych od toho očekával něco víc než pouhou zvědavost, a obloha mi nadělila dva záběry: bludiště kamenných domů a červených střech starého města na pozadí pohoří Pirin a z okraje města závoj mlhy ležící nad údolím, který byl ze země zcela neviditelný.

Létání je zde potěšením i z jiného důvodu: Bulharsko se řídí standardními pravidly EU pro drony a místo podezření byla reakce na náměstí zvědavost – lidé se chtěli podívat na obrazovku. Národní park Pirin nad městem je od roku 1983 zapsán na seznamu UNESCO.

Dům Velyan a hospoda Baryakova

Během osmanské nadvlády byla velká města pod dohledem, zatímco odlehlá městečka jako Bansko se stala tichými strážci bulharského jazyka a tradic. Dům Velyan je živou připomínkou této historie: opevněný dům z 18. století s úkryty zabudovanými do zdí, v přízemí prostory pro hospodářská zvířata a v patře obytné místnosti, vyzdobený mistrem Velyanem Ognevem. Daria na mapě zahlédla značku muzea; brána byla otevřená, a tak jsme vešli na nádvoří se starou studnou a malovanou fasádou a měli jsme to místo jen pro sebe.

Vzdělávání pokračovalo i při obědě. V hospodě Baryakova, dřevěném domě obklopujícím nádvoří, jsem vyfotil stůl, u kterého jsme jedli, Dariinu grilovanou pstruhu a můj „královský talíř“. Hledejte ceduli s cyrilicí „Барякова Механа“; poblíž se nacházejí dvě téměř identické hospody.

Pohoří Rodopy

Cesta autem z Banska směrem na Plovdiv vede podél úzkokolejné železnice vybudované v pohoří Rodopy a přinesla mi dvě z mých nejoblíbenějších zastávek celé cesty. První z nich byla železniční stanice, kolem níž nebyla žádná vesnice, udržovaná, s pravidelným jízdním řádem a naprosto osamocená mezi útesy. Vypustil jsem dron a v žádném směru jsem nic neviděl; připadalo mi to jako nejodlehlejší místo v Evropě, které je stále napojeno na okolní svět.

Druhou zastávkou byla vyhlídka ve tvaru srdce zdobená bulharskými růžemi nad vesnicí Sveta Petka, na silnici mezi Velingradem a Yundolou. Nikdo takové zastávky neplánuje; poučení z Rodop je, že je třeba jet pomaleji a často zastavovat.

Plovdiv

Plovdiv byl nejvíce překvapivým městem, které jsem za posledních pět let navštívil. Jedno z nejstarších nepřetržitě obydlených měst v Evropě, římský Philippopolis, kreativní studentská čtvrť a jedinečná geografie: charakteristické kulaté kopce vyčnívající z městské zástavby jako ostrovy. Z Sahat Tepe jsem fotografoval panorama těsně po západu slunce, památník Aljoša se táhl po svahu sousedního kopce a kolem mě se na skalách usazovali studenti a páry.

O pár minut později změnila věž s hodinami za mnou svůj charakter. Její vrchol svítil zvenku bíle, zatímco vnitřní světlo střídalo barvy, a když se rozsvítila červeně, zachytil jsem věž, jak září jako maják nad vnitrozemským mořem střech. Na vteřinu mi to připadalo jako pobřeží Atlantiku, ne jako Thrácká nížina.

Staré město v Plovdivu

Vrstvy historie Plovdivu lze nejlépe pozorovat u brány Hisar Kapia, kde v jediném celku koexistují římské základy, kamenné zdivo z doby Druhé bulharské říše a domy z období národního obrození postavené přímo nad obloukem. Procházel jsem se dlážděnými uličkami ještě před svítáním a vyfotil jsem bránu, která v modré hodině stála prázdná – takový snímek vám ta samá ulice o dvě hodiny později už nenabídne.

Město neustále překvapovalo. Když jsem se s již sbalenou výbavou vydal dolů z kopce, zatočil jsem za roh na náměstí Stefana Stambolova a všechno jsem znovu vybalil: fontána se vinula směrem k osvětlené radnici, zatímco z římského divadla nad starým městem se nesl živý koncert. Dvacetisekundová expozice a nejlepší místo ve městě.

Šipka a Údolí růží

Ubytovali jsme se v Údolí růží, srdci bulharského průmyslu výroby růžového oleje, a toto místo jsme využili jako výchozí bod pro pořízení jedné velmi konkrétní fotografie. Pamětní kostel na Šipce, postavený na památku ruských a bulharských vojáků, kteří padli v letech 1877–1878 v průsmyku Šipka během bitvy, která zvrátila průběh války a ukončila osmanskou nadvládu, skrývá svou nejkrásnější stranu před pohledem z silnice. První návštěva selhala kvůli počasí; protože jsem bydlel jen 25 minut odtud, mohl jsem se jednoduše vrátit, a o několik dní později jsem vypustil dron, abych zachytil zlaté kopule vyčnívající z lesa a architekturu v ruském neoklasicistickém stylu vynořující se z nekonečného zeleného svahu.

Během období Růžového festivalu nese vůni samotný vzduch v údolí. Propojení historie průsmyku s živou tradicí pod ním bylo jedním z tichých vrcholů této cesty.

Pevnost Carevec

Veliko Tarnovo bylo hlavním městem Druhé bulharské říše a pevnost Tsarevets byla její korunou. Měli jsme k dispozici jednu noc a předpověď slibovala déšť, takže jsem si hotel rezervoval kvůli jediné věci: střešní terase s výhledem na pevnost. Večer bylo bezvětří a mrholilo. Budík stejně zazvonil brzy a na dvacet či třicet vteřin se slunce prodralo mezerou v oblacích a zapálilo pevnost i katedrálu na vrcholu kopce, zatímco déšť stále padal. Pak se obloha zatáhla a bylo po všem.

Později toho dne jsme se vydali na prohlídku pěšky a já jsem z vnitřku obranné věže vyfotil středověkou bránu s vytaženými železnými hroty tak, jak by ji viděl obránce. Příprava není nijak okouzlující, ale v tom je celé kouzlo: světlo nepočká, zatímco vy hledáte ten správný záběr.

Fotografování v Bulharsku

Bulharsko mě během téže cesty naučilo dvě věci. První z nich je trpělivost v řádu let: k pořízení snímku Largo bylo zapotřebí několika návštěv během různých pobytů, než mi jeden západ slunce vynahradil všechny předchozí, a u Shipky stačil druhý pokus ještě v rámci téhož týdne. Druhou je rychlost v řádu sekund: Tsarevets mi dal přesně dvacetisekundové okno a plovdivská radnice se objevila, když už byl stativ sbalený.

Dron si zde zaslouží své místo v batohu. Údolní mlha v Bansku, odlehlost Rily a kopule Shipky – to vše jsou příběhy, které existují pouze ze vzduchu, pravidla pro létání odpovídají standardům EU a kolemjdoucí jsou přátelští. A když se polední horské světlo stane příliš ostrým, udělejte to, co vám Rodopy radí: vydejte se pomalou cestou a nechte obcházky, ať za vás udělají práci.

Kdy navštívit Bulharsko

Naše dlouhá cesta se uskutečnila v květnu a načasování bylo ideální: zelená údolí, prázdná náměstí v Bansku, mírná rána v historických městech a začínající sklizeň růží v údolí kolem Kazanlaku, kde festivalová sezóna vrcholí na začátku června. Podzim je dalším ideálním obdobím; všechny mé snímky Sofie se zlatavými stromy a jasným horským světlem pocházejí z jednoho říjnového víkendu.

Zima promění zemi v její druhou tvář, přičemž Bansko na úpatí pohoří Pirin udává tón bulharské lyžařské sezóně. Léto patří pobřeží Černého moře a vysokohorským stezkám. Ať už je jakékoli roční období, vzdálenosti jsou krátké a hory nejsou nikdy vzdálené více než hodinu cesty.

Často kladené otázky