Nikde jinde se smyslné barokní tvary tak neproplétají s logikou neoklasicistních pravidel. Tento vášnivý tanec ve Vídni trvá už po staletí a vy ho můžete dnes vidět na vlastní oči.
Krása se mísí s logikou, víra se setkává s osvobozením a vše se odehrává v pohodlí každodenního klidného života v luxusní čtvrti. Rád bych vám řekl, že Vídeň je město kontrastů, ale není tomu tak. Protiklady se prostě překrývají – protesty proti rovnosti pohlaví se konají jen o ulici dál od gay průvodu a pro místní to vypadá jako běžná věc.
Výlet do Vídně
Výlet do Vídně jsme naplánovali poměrně spontánně. Nico má v plánu vyfotografovat všechna hlavní města Evropské unie a po návštěvě jižních měst – Atén, Madridu, Nikósie – v tomto roce jsme se rozhodli podívat se do některých sousedních zemí a vybrali jsme si Vídeň. Daria snila o tom, že se tam vrátí, už od svých šestnácti let (toto místo krátce viděla na školním výletě) a Nico tam byl naposledy, když mu byly tři roky (vůbec si to nepamatuje).
Pronajali jsme si malý byt přes Airbnb nedaleko centra města, ve čtvrtém obvodu zvaném „Wieden“ – Darii se líbilo, že je to také polský název pro Vídeň. Díky této poloze jsme se mohli dostat téměř kamkoli pěšky za patnáct minut. Zdálo se, že v této čtvrti žijí převážně Rakušané. Pro nás oba bylo překvapivé zjistit, že 600 tisíc obyvatel má byty spolufinancované státem (město má celkem 1,6 milionu obyvatel). To je téměř třetina společnosti – klobouk dolů před městskou radou! Ubytovali jsme se tedy v útulném jednopokojovém bytě s dřevěnými stěnami a snažili jsme si představit, jaké by to bylo být takovými místními.
Abychom místo poznali, první den jsme se jen procházeli vídeňskými ulicemi a snažili se zachytit městský život na fotografiích, vnímat ho, chvíli ho prožít, než jsme vyrazili zachytit tu perfektní budovu v perfektním světle. První dojmy: je to město prosperity. Je to také místo, kde si můžete odpočinout. Většina obchodů zavírá v šest hodin a na nedělní nákupy nebo otevření vaší oblíbené restaurace můžete zapomenout – je to čas odpočinku pro všechny. Ve Vídni se rozum snoubí s potěšením – mezi nimi panuje rovnováha. Pracujete a pak si užíváte života v prostorných parcích, kavárnách, na veřejných náměstích, kde sedíte a popíjíte s přáteli studené bílé víno. A ekonomika je v pořádku.
Trochu o historii Vídně
Jedna naše kamarádka jednou zmínila, že jí Vídeň připomíná antiku, ale takovým způsobem, jako by se ta doba odehrávala přímo tady a teď. Nejsou tu žádné ruiny, ale v tomto moderním městě můžete přesto mít pocit, jako byste byli ve starověkém Římě. Prostě to tu má něco do sebe…
Vídeň byla na počátku svého vzniku táborem Římské říše. V 11. století byla důležitým obchodním centrem. Nakonec se za vlády habsburské dynastie stala největším evropským městem a hlavním městem Rakouského císařství a později Rakousko-Uherska.
V 16. a 17. století Vídeň velmi trpěla útoky Osmanské říše. Město však přežilo a jeho opevnění se stalo silnějším než kdy předtím. Během druhého obléhání byla turecká armáda poražena polským králem Janem Sobieskim, což vedlo ke ztrátě moci Osmanské říše v Evropě.
Někdy zničení dává šanci vytvořit něco nového. Po válce s Turky bylo mnoho budov přestavěno v barokním stylu, který dominoval v 17. století. To dalo městu jeho vlastní charakter, poznatelný plnými tvary a sytými barvami. Z této doby pocházejí paláce Belvedere nebo Schönbrunn s rozsáhlými zahradami určenými k procházkám, kde záleží na každém detailu – ať už jde o květiny, cestičky, zastřižené stromy nebo fontány.
V těchto zahradách jsme strávili několik večerů. Prostě jsme se jen tak procházeli, popíjeli vína Gruner Veltliner (typická rakouská odrůda) a pozorovali západ slunce za barokními komplexy a živým městem v pozadí. A nebyli jsme tam sami – lidé si rozkládali deky, seděli na trávě a povídali si, smáli se, hráli si. Ti méně líní běhali, cvičili nebo prostě jen šplhali k částem paláců, které se nacházejí na kopcích.
Styl Vídně
V 17. a 18. století dominovaly v literatuře, hudbě, divadle, opeře, malířství, sochařství a architektuře dva umělecké styly – již zmíněné baroko a neoklasicismus. Dalo by se říci, že tyto dva styly byly protiklady, ve Vídni však harmonicky koexistují. Můžete vstoupit do barokního kostela svatého Petra a pozorovat zlaté sochy biblických hrdinů, jejichž pózy jsou plné výrazu a emocí utrpení či osvícení. Ohromí vás barvy a baculatí andělé, tak typické pro baroko. A tyto dojmy prosperity a esoterismu ještě umocní varhanní koncert Bacha, pokud tento kostel navštívíte ve správný čas.
Poté vyjdete ven a slunce vás zbaví dojmu smrtelnosti a ohromující Boží přítomnosti (ať už jste věřící, nebo ne) a najednou se ocitnete u paláce Hofburg, jehož některé části jsou navrženy v jednoduchosti, harmonii a rovnováze neoklasicismu. O pár kroků dál se ocitnete u „Helden Platz“ – „náměstí hrdinů“. Když jdete dál, uvidíte sochu Marie Terezie, císařovny Vídně („královny“) ze zlatých časů, patronky vědců a umělců. Po obou stranách této mohutné sochy stojí dvě symetrické budovy, které vypadají téměř identicky – muzeum umění a přírodovědné muzeum. Duše naproti mysli, stejné, v rovnováze, jen na různých místech.
Tyto souvislosti mezi duší a rozumem najdete v tomto městě všude. Nejen baroko a neoklasicismus, které si teoreticky protiřečily, zde koexistují v rovnováze. V tomto městě je spousta logiky. Vídeň byla jedním z prvních měst, kde se v 18. století rozvinulo městské čištění jako odpověď na hygienické problémy. Kromě toho je dnes voda z kohoutku vynikající, protože k vám proudí kanály z hor vzdálených 100 kilometrů od rakouského hlavního města, které byly vybudovány před stoletím.
Ve Vídni je ale také spousta duše a výrazu, které pocházejí z 20. století. V té době byla Vídeň místem, kde se zrodila secese. Zvedněte ruku, kdo nezná hudbu Wagnera nebo krásné obrazy Gustava Klimta, kde se realismus mísí s egyptskými symboly a exotickými zlatými ornamenty.
Když se řekne vídeňský Prater, pravděpodobně se vám jako první vybaví ikonické ruské kolo. Určitě musíte navštívit fascinující výstavu Prater Cabins v Prater Museum, kde jsou staré gondoly přetvořeny do podoby vyprávění o historii města.
Bohužel jeden týden nám nestačil k tomu, abychom město prozkoumali ještě více. Zatímco jsme se snažili dohnat historii a umění z minulých století, neměli jsme příležitost ponořit se hlouběji do moderního umění a života města.
Toto místo stojí za návštěvu a možná zjistíte, že hlavní atrakcí není šnitzel velikosti pizzy (jak si Nico zpočátku myslel). Měli byste toto místo navštívit, abyste zažili klidné spojení evropského kulturního dědictví.
