Černá Hora leží na pobřeží Jaderského moře v jihovýchodní Evropě, mezi Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Kosovem a Albánií. V roce 2006 vyhlásila nezávislost na Srbsku a nadále není členem Evropské unie, ačkoli jako de facto měnu používá euro. Hlavním městem je Podgorica, kulturním a turistickým centrem je opevněné město Kotor v Kotorském zálivu a vnitrozemí dominují Dinárské Alpy s vrcholy přesahujícími 2 500 metrů v pohoří Durmitor a Prokletije.
Kotorský záliv
Přijeli jsme sem na Silvestra. Původní plán byl strávit svátky s přáteli v Podgorici a odletět zpět do Berlína, ale pár dní před odletem jsme si uvědomili, že pokud odložíme návrat o 48 hodin, mohli bychom konečně vyrazit autem do Kotoru. Výlet se tak rozdělil přesně na dvě části: tři dny v hlavním městě a pak dva v zálivu.
Zátoka Kotor se místně nazývá Boka, „zátoka“. Táhne se 28 kilometrů do vnitrozemí od Jaderského moře a je ohraničena dvěma hřebeny Dinárských Alp. Lidé ji často popisují jako fjord, což je geologicky nesprávné (jedná se o zatopený říční kaňon), ale vizuálně natolik přesné, že se toto přirovnání ujalo. Zátoka spolu s okolními osadami je od roku 1979 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO jako Přírodní a kulturně-historická oblast Kotoru.
Na pobřeží se nachází řada starých měst, která jsme neměli čas projít: Risan, Tivat, Perast, Prčanj, Herceg Novi. Každé z nich je malým přístavem s vlastními kostely a paláci z benátské éry. Zůstali jsme uvnitř hradeb Kotoru a fotografovali jsme záliv shora. O několik let později, když jsem procházel záznamy z té cesty, našel jsem panorama západu slunce z horních hradeb, které jsem tehdy nikdy nezpracoval. Ten snímek je na úvodní fotografii tohoto průvodce.
Kotor
Kotor je středověké přístavní město obehnané hradbami, ležící na konci zálivu. První písemná zmínka o městě pochází z roku 168 př. n. l., kdy bylo součástí římské provincie Dalmácie, a od té doby prošlo Staré Město byzantskou, benátskou, osmanskou, habsburskou i napoleonskou nadvládou. Každá z těchto epoch zde zanechala viditelnou stopu: bránu, kostel či úsek hradby.
Hlavním zážitkem pro fotografy je výstup na hrad San Giovanni na kopci sv. Jana, ale i staré město na úrovni ulice stojí za to navštívit brzy ráno. Kočky jsou součástí identity města (každý obchod se suvenýry prodává pohlednice s jejich vyobrazením) a malá náměstí mezi kostely a paláci se hodinu před východem slunce zcela vyprázdní. Pro podrobnější procházku ulicemi, branami, náměstími a hradbami si přečtěte náš speciální průvodce po Kotoru.
První snímek, který jsem tu chtěl pořídit, bylo denní panorama z poloviny výstupu – obraz, který se mi honil hlavou už od roku 2015, kdy jsem viděl verzi téhož výhledu od Elia Locardiho. Z Berlína je to dlouhá a nepohodlná cesta, a proto mi trvalo až do Nového roku, než jsem se tam konečně dostal oklikou přes Podgoricu.
Staré město má tři brány: Mořskou bránu (hlavní vchod, postavený v roce 1555 za benátské nadvlády), Severní bránu a větší Jižní bránu. Severní brána byla postavena v 16. století na památku vítězství Kotoru nad osmanským admirálem Hayreddinem Barbarossou a dodnes se zachovala v pozoruhodně dobrém stavu. Podél zdi vedle ní stále teče příkop s tyrkysovou vodou.
Brány u řeky jsem vyfotil za svítání z údolí pod kopcem sv. Jana, půl hodiny před východem slunce. Tuto pozici jsem si vybral, protože poskytovala čistý výhled na pevnost Kotor na svahu nad bránou. Po pořízení snímku jsme s Dariou vylezli na samotné hradby a prošli celý okruh, což je část Kotoru, kterou většina návštěvníků vynechává.
Druhý novoroční snímek vznikl přímo před Mořskou bránou, kde svítila ještě slavnostní výzdoba a ulice byly prázdné. Mořská brána v novoroční ráno působí klidnějším dojmem než výstup na pevnost, ale právě tento pohled vystihuje, proč se zimní výlet do Kotoru tak liší od toho letního.
Katedrála svatého Tryfona v Kotoru
Katedrála svatého Tryfona byla vysvěcena v roce 1166. Starší kostel na stejném místě uchovával ostatky tohoto světce již od 10. století a místní obyvatelé dodnes považují Tryfona za patrona a ochránce Kotoru. Současná románská fasáda a dvojité věže představují již třetí či čtvrtou podobu budovy, neboť katedrála byla v průběhu staletí opakovaně poškozena zemětřeseními.
Kostelu jsme dorazili pár dní po Novém roce, a proto byly v době, kdy jsem pořizoval snímek, na okolních budovách stále vyvěšeny sváteční světla. Náměstí před katedrálou je dlážděno světlým mramorem a za svítání se kameny odrážejí natolik, že je lze jasně rozeznat ještě předtím, než slunce úplně vyjde. Neměl jsem čas vylézt na věž katedrály, čehož nyní lituji. Až při příští návštěvě.
Pevnost Kotor v Černé Hoře
Fotografové sem přijíždějí především kvůli pevnostnímu komplexu na kopci San Giovanni. Věže, hradby a hrad San Giovanni na vrcholu tvoří společně jeden z nejzachovalejších středověkých obranných systémů v oblasti Jaderského moře. Místo je osídleno již od ilyrských dob, císař Justinián I. zde v 6. století nechal opevnění přestavět a Benátčané je v pozdním středověku dále rozšířili.
Výstup čítá zhruba 1 300 schodů do výšky asi 1 200 metrů nad zálivem. Části cesty jsou částečně zničené, opěrné zdi místy odpadávají a zemětřesení z roku 1979 zanechalo škody, které jsou při výstupu stále viditelné. Cestou nahoru jsem si všiml denní kompozice tvořené zřícenými hradbami, které se staly vlastním rámečkem: kámen, obloha a záliv padající vpravo dolů.
Vylezl jsem dvakrát za dva dny, jednou kvůli kompozici za denního světla a podruhé, abych počkal na modrou hodinu. Při druhém výstupu Daria běhala nahoru a dolů po horním schodišti, aby se zahřála, zatímco já jsem držel pozici s fotoaparátem. Byl leden a vítr od zálivu prořízne cokoli, co si s sebou přivezete z berlínské zimy.
Hlavní snímek samotného komplexu jsem pořídil z údolí pomocí teleobjektivu – hrad San Giovanni jsem vyfotil zespodu a čekal, až se pozdní slunce dotkne horních věží. První odpoledne naší návštěvy, když se nad zálivem valily nízké dešťové mraky, se mi podařilo zachytit jinou verzi téhož motivu: hrad zahalený mraky, jehož horní hradby se částečně ztrácely v mlze.
Zátoka Kotor v noci v Černé Hoře
Snímek, o který jsem se snažil zachytit z vrcholu, byl pohled na záliv v modré hodině. Když druhý večer zapadlo slunce, měl jsem ho. O několik let později, při procházení fotografií z cesty domů, jsem narazil na snímek pořízený ze stejného místa, který jsem tehdy nezpracoval a na němž je obloha ještě plně osvětlena posledními paprsky slunce. Právě tento snímek je umístěn v záhlaví tohoto průvodce.
Noční verze je zcela jedinečná. Osvětlené pobřeží po setmění působí téměř stejně jako panorama za denního světla, až na to, že geometrii zálivu nyní vykreslují lampy podél vodní hladiny. Stejný výhled, čtyři hodiny čekání, zcela odlišná fotografie.
Podgorica
Podgorica je nejmenší evropské hlavní město, které jsme navštívili. V metropolitní oblasti žije zhruba 150 000 obyvatel a svou velikostí se město spíše podobá německému okresnímu městu než evropskému hlavnímu městu. Údolí obklopuje tmavá silueta černohorských hor, která se objevuje téměř na každém širokém záběru panoramatu, včetně modernistické městské scenérie, kterou jsem vyfotil shora druhé odpoledne.
Co nám z Podgorice utkvělo v paměti, byli lidé. Druhý den cesty nám jeden přítel připomněl událost z roku 2013: asi 40 kilometrů od města havaroval rumunský autobus a do místních nemocnic se přišlo darovat krev tolik obyvatel, že lékaři museli lidi žádat, aby už nechodili. Od té doby používáme s Dariou při srovnávání toho, jak se k nám chovají cizí lidé v jiných zemích, frázi „to je jako v Černé Hoře“ jako zkratku pro tento druh vřelosti.
Katedrála Vzkříšení Kristova
Katedrála Vzkříšení Kristova (Saborni Hram Hristovog Vaskrsenja) je nejvýznamnější sakrální stavbou v Podgorici. Její vnější podoba se natolik přibližuje byzantskému stylu, že jsem na první pohled předpokládal, že je stará přinejmenším sto let, možná dokonce ze stejné doby jako kostel sv. Tryfona v Kotoru. Stavba však byla zahájena teprve v roce 1993 a dokončena v roce 2013.
Uvnitř Katedrály Vzkříšení se však budova prozradí. Fresky na první pohled vypadají jako typická vysokobyzantská díla, dokud nezačnete číst postavy. Jedna ze nástěnných maleb zobrazuje Marxe, Engelse a Tita v pekle. Jakmile si tento detail uvědomíte, zbytek ikonografie se vám najednou vyjasní: jedná se o kostel 21. století, který promlouvá k nedávné černohorské historii, oděný do středověkého hávu. Naživo to působí znepokojivě, což je podle mě záměr.
Most Millennium v Černé Hoře
Věšákový most přes řeku Morača je moderní dominantou panoramatu Podgorice. Tento most pro pěší i automobilovou dopravu, známý jako Most milénia, byl otevřen v roce 2005 a dodnes je nejfotografovanější moderní stavbou ve městě. Lana jsou světle šedá, pylony bílé a na pozadí tmavých hor působí celý most jako čistá grafická linie.
Zachytil jsem jej z břehu řeky s centrem města v pozadí. Fotografie působí spíše jako krajina než jako městský panoramat, protože panorama Podgorice je nízké: hory zabírají většinu horní poloviny snímku. Kontrast uvnitř snímku je skutečným tématem. Na jedné straně věže z komunistické éry, na druhé moderní obytné bloky a mezi nimi most 21. století. Je to nejvýstižnější shrnutí města, které se mi podařilo zachytit v jednom záběru.
Památník Vladimíra Vysockého
Na břehu řeky poblíž mostu stojí bronzová socha Vladimíra Vysockého, ruského básníka, zpěváka a herce, který zemřel v roce 1980. Vysocký v Černé Hoře nikdy nežil, ale o této zemi napsal slavný verš: „V tomto životě lituji, že nemám dva kořeny a nemohu Černou Horu nazvat svou druhou vlastí.“ V Podgorici je v rámci městských hranic jen velmi málo památníků. To, že jeden z nich získal rusky píšící básník, vypovídá o tom, jak vážně Černohorci tuto poctu brali.
Kompozice je stejně přímá jako její význam. Bronzová socha na žlutém pozadí v parku u řeky, za ní se tyčí bílé pilíře mostu Millennium Bridge. Fotografoval jsem ji za slunečného odpoledne koncem prosince.
Clock Tower (Sahat Kula) in Podgorica
Osmanská věž s hodinami ze 17. století, v černohorštině nazývaná Sahat Kula, pochází z osmanské éry a patří k nejstarším dochovaným stavbám ve městě. Věž je nyní zákonem chráněna jako kulturní památka. Na konci 19. století byl na vrchol věže přidán kříž, který symbolizuje přechod města z osmanské nadvlády pod křesťanskou černohorskou vládu, i když se mi jej z úhlu, ze kterého jsem fotografoval, nepodařilo zachytit v záběru.
Na starém centru Podgorice mě překvapilo, jak moc je rezidenční. Když vyjdete z věže, městské bloky rychle přecházejí v nízké domy a úzké uličky. Přímo za věží se nachází restaurace Pod Volat, která se stala naším oblíbeným místem na oběd. Velkorysé černohorské masové pokrmy, rozumné ceny, žádná okázalost. Pokud jíte maso, stojí za návštěvu.
Krátká procházka z centra vás zavede na kopec Gorica (v černohorštině znamená Gorica „malý kopec“ a Pod-gorica „pod malým kopcem“, odtud pochází název hlavního města). Na vrcholu nad Podgoricí stojí malá pravoslavná kaple, kostel sv. Jiří, nejstarší kostel ve městě, jehož vznik většina zdrojů datuje do 9. až 11. století. Kostel byl při naší návštěvě zavřený, proto jsme se místo toho prošli po okolním hřbitově. Náhrobky jsou natolik zvětralé, že nápisy jsou částečně nečitelné.
Co tato příručka neobsahuje
Černá Hora je malá (zhruba poloviční rozlohy Belgie), ale na tomto prostoru se vejde větší rozmanitost krajiny, než by se podle její velikosti dalo očekávat, a většina z ní v tomto průvodci chybí. Nefotografovali jsme národní park Durmitor na severu, kaňon Tara (podle některých měřítek nejhlubší v Evropě), horu Lovćen nad Kotorem ani pobřežní města na jih od zálivu: Budvu, Sveti Stefan, Ulcinj a oblast Skadarského jezera. Vynechali jsme také další osady zapsané na seznamu UNESCO v okolí samotného Kotorského zálivu: Perast, Prčanj, Risan, Tivat, Herceg Novi.
Cesta trvala čtyři dny. Tato země si zaslouží tři týdny. To, co zde máte, je podrobný pohled na dvě města, nikoli kompletní přehled. Až se vrátíme, začneme právě v těch chybějících regionech.
Kdy navštívit Černou Horu
Pobřeží má středomořské podnebí, přičemž srpen je nejteplejším a nejrušnějším měsícem. Navštívili jsme ho na konci prosince a na začátku ledna a zjistili jsme, že je to téměř ideální období pro fotografování: prázdné ulice v Kotoru, stále rozsvícená vánoční výzdoba a nízké zimní slunce, které lichotivě osvětluje kamenné fasády. Nevýhodou zimy je, že některé vyšší úseky stezky k pevnosti v Kotoru mohou být kluzké a při výstupu je třeba být opatrnější.
Květen, červen a září jsou nejoblíbenější mezisezónní měsíce. Záliv je dostatečně teplý na koupání, hory ve vnitrozemí jsou přístupné a Kotor ještě není zaplněn davy turistů z výletních lodí, jako je tomu v plném létě. V červenci a srpnu je na pobřeží plno. Vnitrozemí s horami je naopak v tomto období nejvhodnější k návštěvě.
Jídlo a pití v Černé Hoře
Černohorská kuchyně se pohybuje na pomezí balkánských a středomořských tradic. Na pobřeží se můžete těšit na grilované ryby, chobotnice, prosciutto z Njeguši (uzenou šunku zrající ve stejnojmenné horské vesnici) a výrazný místní sýr. Ve vnitrozemí, v Podgorici, se jídelní lístky zaměřují spíše na grilované maso, ćevapi, pljeskavicu a dušená jídla, jako je japrak. Pod Volat za Hodinovou věží je podgorická řeznictví, do které jsme se stále vraceli.
Co se týče nápojů, země produkuje slušné červené víno z původní odrůdy Vranac a rakija (místně nazývaná loza) je k dostání všude. Měnou je euro, přestože Černá Hora není členem eurozóny ani EU, což zjednodušuje cestování z jakéhokoli jiného místa v Evropě.
Často kladené otázky
Kdy je nejlepší doba na návštěvu Černé Hory?
Květen, červen a září nabízejí nejlepší kombinaci teplého počasí, přístupných hor a stále schůdného Kotoru. V červenci a srpnu je na pobřeží horko a plno lidí, zejména když jsou v přístavu výletní lodě. Koncem prosince a začátkem ledna je v Kotoru klid a podmínky jsou ideální pro fotografování, i když některé stezky v horní části pevnosti jsou v zimě kluzké.
Kolik dní si v Černé Hoře vyhradit?
Čtyři dny stačí na klidnou prohlídku Kotoru a Podgorice, po dvou dnech na každé město. Za sedm až deset dní můžete přidat národní park Durmitor, Lovćen a jižní pobřeží kolem Sveti Stefanu a Budvy. Dva týdny jsou spíše reálné: země nabízí na malém území větší rozmanitost krajiny, než naznačuje mapa.
Je Černá Hora členem Evropské unie?
Ne. Černá Hora je kandidátskou zemí na členství v EU a jednání probíhají, ale v současné době není členským státem. Země sice používá euro jako svou faktickou měnu, což usnadňuje cestování z ostatních částí Evropy, při překročení hranic z Chorvatska nebo Bosny a Hercegoviny však stále platí hraniční kontroly.
Jak se dostanete z Podgorice do Kotoru?
Autem trvá cesta po silnici E80 přes hory přibližně 90 minut a při sjezdu k zálivu se nabízí nádherný výhled. Autobusem trvá stejná trasa asi dvě hodiny a spoje jezdí často z hlavního autobusového nádraží v Podgorici. Přímé vlakové spojení neexistuje. My jsme tuto trasu absolvovali během novoročního výletu a zjistili jsme, že silnice je v zimě sjízdná.
Je Kotorský záliv opravdu fjord?
Z geologického hlediska ne. Záliv je zaplavený říční kaňon (ria), nikoli ledovcový fjord. Vizuální dojem strmých horských stěn spadajících do hluboké vody však stále natolik připomíná norský fjord, že se toto přirovnání v turistických brožurách ujalo. Kotorský záliv a jeho okolí jsou od roku 1979 zapsány na seznamu UNESCO.
Je výstup k pevnosti v Kotoru náročný?
Ano, je to těžší, než naznačují fotografie. Cesta vede po zhruba 1 300 schodech do výšky asi 1 200 metrů nad zálivem. Některé úseky jsou částečně poškozené, opěrné zdi místy chybí a povrch je nerovný. Obujte si vhodnou obuv, vezměte si s sebou vodu a vyrazte brzy, abyste se vyhnuli horku i davům. Výhled z vrcholu stojí za výstup v každém ročním období.
Stojí Podgorica za návštěvu z pohledu fotografa?
Podgorica je malé město a stačí na ni dva dny, ne pět. Mezi nejvýznamnější památky patří Katedrála Vzkříšení Kristova (v moderním byzantském stylu s překvapivými freskami uvnitř), Most milénia přes řeku Morača a Hodinová věž ve starém centru. Hlavní předností města je to, co na fotografiích nevidíte, a to jak jsou zdejší obyvatelé přívětiví.
Jaká měna se používá v Černé Hoře?
Euro, přestože Černá Hora není členem Evropské unie ani formální eurozóny. Země přijala německou marku v roce 1999 a na euro přešla v roce 2002 společně s oficiálními členy eurozóny. Platební karty jsou široce přijímány v Kotoru a v centru Podgorice; hotovost se hodí spíše v menších vesnicích a na horských průsmycích.
