Rakousko leží uprostřed Alp – je to země devíti spolkových zemí, kde se císařská města a vysokohorské krajiny střídají v dosahu pouhé hodiny jízdy autem. Vídeň tvoří východní oporu s dědictvím habsburské říše, Salcburk střeží severní okraj Alp a mezi nimi se rozprostírá jezerní oblast Salzkammergut s Hallstattem v samém srdci. Pro fotografa je to země modrých hodin: paláce, operní domy a vesnice u jezer, které si to nejlepší světlo schovávají na konec dne.
Vídeň
Vídeň je místem, kde se soustřeďuje císařská minulost Rakouska, a éra Ringstrasse zanechala městu řadu budov, které na fotografiích působí jako divadelní kulisy. Státní opera je klasika: její neorenesanční mohutnou budovu jsme vyfotili v modré hodině s stopami světel aut, které se táhly v popředí – dům, který se jednou ročně promění v taneční sál, když se operní ples zahajuje valčíkem.
Pro čelní pohled jsem se vrátil za úsvitu a stativ jsem postavil u autobusové zastávky. S čím jsem však nepočítal, byl srpnový víkend ve Vídni: zatímco jsem tam stál přes hodinu a opera zářila v prvních paprscích svítání, kolem mě se potácel noční dav na cestě domů, jeden pár se hádal, ke komu půjdou, padesát metrů ode mě zastavila modrá světla a šest mužů honilo jednoho přes ulici. Fotografoval jsem divadlo, zatímco město předvádělo své vlastní představení. Celé město je popsáno v mém cestovním průvodci po Vídni.
Zámek Schönbrunn
Schönbrunn vznikl jako lovecký revír: císař Maximilián II. pozemek zakoupil v roce 1569 a osídlil jej bažanty a jeleny; palác však získal svůj lesk až v 18. století, kdy jej Marie Terezie obdržela jako svatební dar. Zde se narodil a zemřel nejdéle vládnoucí rakouský císař František Josef. Ze svahu u Gloriette se palác a jeho parterové zahrady rozzáří na pozadí večerního města – tento výhled vysvětluje, proč se Habsburkové tohoto místa nikdy nevzdali.
Zahrady si zaslouží pomalejší prohlídku. Jednoho horkého červnového večera jsme se vydali na louky s lahví Grüner Veltliner a já jsem zahlédl pár, který seděl o samotě u paty Neptunovy fontány. Teplotní mlha toho dne dodávala mramorovým sochám a Glorietě nad nimi jemný lesk, jaký by žádný filtr nedokázal vytvořit.
Vídeňská muzea
Císař František Josef nechal postavit dvě velká muzea na Ringstrasse jako architektonická dvojčata a jejich schodiště jsou navržena tak, aby ohromila: mramor na mramoru, sloupy maskované jako sochy, stropní malba visící nad tím vším jako druhé nebe. Nechala jsem Darii, ať se postará o vstupenky, protože mě to schodiště už úplně pohltilo. Žena, která právě obcházela odpočívadlo, si všimla mého zvednutého fotoaparátu, zastavila se a usmála se, a na jeden okamžik patřilo celé schodiště jen mně. Vnitřní prostory dýchají vlnami; ticho mezi skupinami je vždy delší, než čekáte, a ISO 3200 zachytí i ten nejkratší okamžik.
Muzeum Prater skrývá tišší zázrak: staré kabiny ruského kola přeměněné na vitríny, z nichž každá červená kabina ukrývá miniaturní svět pod malbou znázorňující historii Vídně. Daria trvá na tom, že se v každém městě svezeme na ruském kole; já mám strach z výšek, ale za fotoaparátem ten strach utichne. Kabiny na úrovni země nám oběma vyhovují.
Hundertwasserhaus
Pokud se vám linie tohoto bytového domu jeví jako zvlněné, nejde o zkreslení objektivu. Friedensreich Hundertwasser po celou svou kariéru bojoval proti rovným liniím a společně s architektem Josefem Krawinou vytvořil na rohu ulic Kegelgasse a Löwengasse fasádu, která se vlní v barvách a zeleni. Krawinův první návrh, konvenční model z modulů, byl okamžitě zamítnut; příroda málokdy staví z modulů a ani tento dům by to nedělal.
Když byla budova v roce 1985 dokončena, Hundertwasser odmítl přijmout honorář za projekt. Řekl, že vidět svou vizi zhmotněnou má větší cenu, než kdyby na jejím místě vyrostla další ošklivá budova.
Karlskirche
Není nic krásnějšího než sledovat, jak se rušné město probouzí. Karlskirche byla mým vídeňským ránem: barokní kupole a její dva sloupy se zrcadlily v odrazové hladině, náměstí bylo prázdné a na fasádu dopadalo první teplé světlo. Fotografování brzy ráno je v mé práci tím, co se nejvíce blíží meditaci.
Kostel byl postaven na počátku 18. století na počest svatého Karla Boromejského a v sobě spojuje barokní jádro s portikem řeckého chrámu. Nedaleko odtud zemřel Antonio Vivaldi a koncerty v kostele udržují památku tohoto skladatele v jeho zdech dodnes.
Salcburk
Salcburk v období Vánoc je pastí pro světelné designéry: město leží v horské kotlině a slunce zmizí dlouho předtím, než to jakákoli aplikace přizná. Na ten přechod jsem čekal více než dvě hodiny v chladu – dost pozdě na to, aby město zazářilo, ale dost brzy na to, aby si neosvětlené svahy zachovaly svou texturu. Pak se najednou rozsvítila zlatá vánoční výzdoba mostu Makartsteg, Hotel Sacher a osvětlené staré město, zatímco řeka Salzach odrážela světla jako tekuté zlato.
Ta zima za to stála. Salcburk je v prosinci klidnější než v létě, vánoční trhy září a řeka vytváří kompoziční prvky, jaké žádné jiné roční období nenabízí.
Hallstatt
Hallstatt byl na mém seznamu už roky a díky výletu do Salcburku se konečně ocitl na dosah večerní jízdy autem. Vesnice si svou pověst zaslouží: jezero, hory, kostelní věž – všechno do sebe zapadá, jako by to někdo naschvál tak naaranžoval. Záběr, který jsem chtěl pořídit, vyžadoval přesné prolnutí světel – 30sekundovou expozici vesnice a jejího odrazu v okně, který trvá dvě nebo tři minuty. Nejprve zrcadlovou hladinou proplul trajekt, pak se přes ni pomalu proplul labuť, zatímco jsem stál u stativu a mumlal si pod vousy na oba. Fotografování při západu slunce se nedá řídit; čekáte na ten správný okamžik a ten okamžik rozhoduje.
Většina návštěvníků odjíždí s denním světlem, což je důvod, proč zůstat. Po setmění náměstí s muzeem září pod povánočními světly, davy jsou pryč a vesnice je více sama sebou než kdykoli jindy během dne. Modrá hodina je tou správnou příležitostí; osvětlené fasády na pozadí posledních barev oblohy tvoří základu snímku.
Salzkammergut
Jezerní oblast kolem Hallstattu zbohatla díky soli, kterou sem dopravovala řeka Traun: po staletí byla tato řeka hlavní dopravní tepnou regionu a hladinu vody regulovaly jezy, které se v jejím korytě nacházejí dodnes. Při cestě tam jsme se zastavili u jednoho z nich, kde stará přehrada protíná zelenou vodu na pozadí hor, a zjistili jsme, že žlutý penzion za námi právě podává večeři; od té doby slouží tento snímek zároveň jako doporučení z jídelního lístku.
UNESCO zapsalo Hallstatt a krajinu Dachsteinu na seznam světového dědictví v roce 1997 a označilo ji za výjimečný příklad přírodní krajiny mimořádné krásy spojené se sedmi tisíciletími těžby soli, která patří k nejstarším na světě.
Fotografování Rakouska
Rakousko mě naučilo většinu toho, co vím o čekání. Dvě hodiny v salcburské zimě kvůli tříminutovému přechodu. Zrcadlo v Hallstattu, které bylo odkázáno na rozvrh labutí. Hodina na vídeňské autobusové zastávce, zatímco se kolem mého stativu odehrával noční život města. A uvnitř platí muzejní pravidlo: postavte se sebevědomě na místo, počkejte o třicet vteřin déle, než se zdá rozumné, a raději nechte stoupnout ISO, než aby vám ten okamžik unikl.
Systém odměn je konzistentní: typické scény této země jsou proslulé právě proto, že zůstávají nehybné. Proměnnými jsou světlo a lidé, a obojí se dostane fotografovi, který je vydrží déle než oni.
Kdy navštívit Rakousko
Zima je v Rakousku fotografickou hlavní sezónou. V Salcburku a ve Vídni se vánoční trhy konají od konce listopadu, Hallstatt si nechává své světelné dekorace i po svátcích, přičemž návštěvníků je jen zlomek oproti létu, a nízko stojící slunce celý den lichotí císařským fasádám. Sbalte si věci tak, abyste mohli v chladu klidně stát; právě z toho vznikají ty nejlepší snímky.
Léto nabízí něco jiného: dlouhé večery v zahradách Schönbrunnu a koupání v jezeře v Salzkammergutu, ale už v dopoledních hodinách jsou ulice v Hallstattu plné lidí, což znamená, že přenocování a fotografování v modré hodině rozhodují o tom, zda bude výsledek vypadat jako pohlednice, nebo jako scéna plná davu. Jaro a podzim představují kompromis, kdy na vrcholcích hor nad zelenými údolími ještě leží sníh.
Často kladené otázky
Kdy je nejlepší čas na návštěvu Rakouska?
Prosinec je ideální pro návštěvu měst a vánočních trhů, zatímco květen, červen a září nabízejí teplé počasí a méně turistů než v plném létě. Konkrétně pro Hallstatt jsou zima a mezisezóny lepší než červenec a srpen, kdy vesnici od dopoledne až do západu slunce zaplňují davy turistů na jednodenních výletech.
Kolik dní potřebujete v Rakousku?
Na první návštěvu stačí sedm až osm dní: tři na Vídeň, dva na Salcburk, jeden na Hallstatt s přenocováním a jeden den na jezera v Salzkammergutu. Jen Vídeň sama o sobě stojí za prodloužený víkend; v zimě si vyhraďte více času na vánoční trhy.
Stojí Hallstatt za návštěvu?
Ano, s jednou výhradou: zůstaňte přes noc nebo alespoň do večera. Vesnici během dne zaplavují skupiny na jednodenních výletech, ale ráno a po setmění se vrací ke svému klidnému charakteru. Klasický výhled na jezero, náměstí ve starém městě a solný důl zapsaný na seznamu světového dědictví jsou odměnou za pomalejší tempo.
Jak se dostanete z Vídně do Salcburku a Hallstattu?
Vídň a Salcburk spojují přímé vlaky, cesta trvá asi dvě a půl hodiny. Do Hallstattu se dostanete vlakem na nádraží Hallstatt a krátkou plavbou trajektem přes jezero, nebo autem zhruba za hodinu ze Salcburku. Cesta autem vám poskytuje větší flexibilitu pro zastávky v oblasti Salzkammergut, například u řeky Traun.
Jaká jsou místa zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO v Rakousku?
Rakousko má na seznamu zapsáno dvanáct památek. Historická centra Vídně a Salcburku, zahrady a zámek Schönbrunn a kulturní krajina Hallstatt-Dachstein Salzkammergut jsou čtyři nejnavštěvovanější památky a všechny čtyři jsou uvedeny v tomto průvodci.
Používá se v Rakousku euro?
Ano. Rakousko používá euro od roku 2002 a platební karty jsou přijímány téměř všude, i když některé horské chaty a malé tržní stánky stále upřednostňují hotovost. Ceny ve Vídni a Salcburku se pohybují nad průměrem EU, zatímco na venkově jsou znatelně nižší.
