Znáte ten pocit, když otevřete dveře, vejdete do budovy a chvíli vám trvá, než vám dojde, co se to sakra děje? Přesně tak jsem se cítil v Národním historickém muzeu ve Vídni.
Nechal jsem Darii, ať se postará o vstupenky, protože moje myšlenky už byly někde jinde. Toto schodiště – ta exploze mramoru, soch, oblouků a zlata – se o vaše očekávání vůbec nestaralo. Prostě vás pohltilo celé. No tak, tohle je bezpochyby jeden z nejkrásnějších vstupů do muzea, jaké jsem kdy viděl. A všechno to vede váš pohled nahoru, přímo k obrovské renesanční stropní malbě, která působí živě, i když stojíte na místě.
Navzdory té velkoleposti tam nebylo hlučno. Právě naopak. Panovalo tam to tiché muzejní ticho – ozvěna kroků, skupina šeptající si německy, občasné cvaknutí fotoaparátu. Takové to ticho, při kterém máte pocit, že se všichni snaží tu kouzelnou atmosféru nenarušit.
A co se týče té fotky? To už víte: trpělivost. Trpělivost je základním předpokladem při fotografování v interiéru.
Zrovna v okamžiku, kdy jsem zvedl fotoaparát, se zpoza schodiště vynořila žena. Viděla, co dělám, na chvíli se zastavila, usmála se a věnovala mi chvilku svého času. Malý projev laskavosti, velký dopad. A během té krátké pauzy patřilo celé schodiště jen mně.
Schodiště Kunsthistorického muzea ve Vídni: architektura, která ohromuje
Technicky vzato má budova na druhé straně náměstí – Kunsthistorisches Museum ve Vídni – „dvojče“ tohoto schodiště. Ale styl obou budov je téměř identický: imperiální architektura, která měla hlasitě vypovídat o někdejší moci Rakouska-Uherska.
A právě to toto schodiště splňuje.
Mramor na mramoru. Sloupy maskované jako sochy. Sochy maskované jako sloupy. Zlaté listy se vinoucí kolem každého okraje. Stropní malba od Mihályho Munkácsyho, která nad vaší hlavou působí jako celý vesmír.
Pokud patříte k těm, kteří milují fotografii pro ten pocit, který vyvolává, pak je tento prostor v tom nejlepším smyslu slova ohromující. Po těchto schodech se nechodí. Vznášíte se.
Fotografování v rušných muzeích
Pravda je taková: při fotografování slavných schodišť nejde většinou o to najít dokonalou kompozici. Jde o to zachytit ten správný okamžik.
Díky davům působí celý proces zastrašujícím dojmem. Máte obavy, že budete překážet. Přemýšlíte, jestli vás lidé nebudou odsuzovat. Doufáte, že vám nikdo nevrazí do objektivu.
1. Lidé chápou víc, než si myslíte
Většina návštěvníků si také přeje mít chvilku klidu. Pokud uvidí, že se snažíte pořídit snímek, mnozí na vteřinu zastaví. Ne proto, že by jim na vaší fotce záleželo – ale proto, že respektují společný zážitek.
2. Postavte se sebevědomě
Pokud působíte nejistě, lidé vás prostě obejdou.
Pokud působíte sebevědomě, budou se vám vyhýbat.
3. Počkejte o 30 vteřin déle, než byste čekali
Vnitřní prostory dýchají vlnami – nejprve se tam nahrnou lidé, pak nastane ticho.
To ticho vždy trvá déle, než by člověk čekal.
4. Vysoká citlivost ISO není nepřítel
Pro tento snímek jsem použil:
Nikon D800 • f/4 • 1/320 s • ISO 3200 Raději
zvýším citlivost ISO, než abych propásl ten správný okamžik.
Zajímavost o Národním historickém muzeu
Ačkoli si je lidé někdy pletou, Kunsthistorisches Museum a Naturhistorisches Museum (Přírodovědné muzeum) byla v 19. století postavena jako architektonická dvojčata. Císař František Josef dala obě budovy postavit v rámci rozsáhlého projektu Ringstrasse, který změnil tvář Vídně.
Pokud se chystáte Vídeň prozkoumat blíže, určitě si přečtěte i mé další příspěvky na blogu, jako je například článek o výstavě „Prater Cabins“ nebo o Vídeňské státní opeře, a na závěr si nenechte ujít můj cestovní průvodce po Vídni.
