Jednoho zimního dne, během mé vůbec první výpravy na ledovec na Islandu, jsme se zastavili u jezera, které vypadalo jako obyčejné zamrzlé jezero. Plán byl jednoduchý: vzít si nejširší objektiv, přiblížit se k ledu a vyfotit pár těch dokonale zachycených vzduchových bublin, které všichni sdílejí na Instagramu.
Skvělý nápad. Ale když jsem tam stál poprvé na Islandu, cítil jsem, že mě přitahuje něco jiného.
Na druhé straně laguny se tyčil nad vším mohutný ledovec, který se leskl odstíny azurové a bílé, jaké jsem v přírodě ještě nikdy neviděl. Vypadal, jako by byl živý – jako pomalá, zamrzlá řeka času. Najednou mi ten nápad s „předními plány z vzduchových bublin“ už nepřipadal tak vzrušující.
Teleobjektiv versus širokoúhlý objektiv: Když vzdálenost odhalí detaily
Na krku jsem měl zavěšený fotoaparát Nikon D800 a instinktivně jsem sáhl po teleobjektivu místo po širokoúhlém. Širokoúhlé objektivy ukazují, kde se nacházíte, ale teleobjektivy zachycují atmosféru místa. Chtěl jsem dosáhnout toho efektu zploštění, jakým dlouhý objektiv zplošťuje perspektivu a vyzdvihuje textury a tvary.
Nastavení bylo jednoduché, ale promyšlené:
EXIF: ISO 100 | f/7,1 | 1/500 s | Nikon D800
Světlo bylo jasné, vzduch mrazivý, a pak jsem si jich všiml. Tři malé postavy kráčející podél zamrzlé laguny. Na pozadí ledovcové stěny vypadaly nepatrně. A právě to byl ten chybějící prvek, který tomuto záběru dodal pocit měřítka.
Čekání na ten správný okamžik k vyfotografování ledovce na Islandu
Chovali se opatrně, pohybovali se pomalu, ale nevylezli na led. Uvědomil jsem si, že zůstanou poblíž okraje laguny, což bylo ideální. Přede mnou vyčnívaly z hladiny úlomky ledu jako hřbetní ploutve – „struktury připomínající žraloky“, které se proplouvaly zamrzlou lagunou. Zamířil jsem objektiv, zaostřil a čekal.
Jakmile se všechny tři prvky správně sešly, stiskl jsem spoušť.
>Cvak.
>V tom jediném snímku se scéna proměnila z krajiny v příběh, v němž lidé působí jako pouhý šepot v zemi utvářené obry.
Lekce o měřítku pro fotografy
Tento okamžik mi připomněl následující: Někdy není nejlepším způsobem, jak ukázat velkolepost přírody, zachytit ji v širším záběru, ale nechat promluvit její drobnost. Přidání lidské postavy do rozlehlých prostorů okamžitě divákům zprostředkuje pocit rozlehlosti, osamělosti a úžasu.
Pokud fotíte ledovce, tady je krátká rada:
Tip: Nesnažte se vždy zachytit velkolepé panorama. Použijte teleobjektiv, abyste zkomprimovali jednotlivé vrstvy a nechali přirozeně vyniknout měřítko. A když vám do záběru vstoupí někdo? Neklejte – raději upravte kompozici.
Ledovec na Islandu
Islandské ledovce pokrývají přibližně 10 % rozlohy země a některé z nich dosahují tloušťky několika set metrů. Neustále se posouvají, vyhlubují údolí a vytvářejí úchvatné laguny, díky nimž je jižní pobřeží Islandu světově proslulé. Dozvíte se více o dalších ledovcích a dalších zajímavostech.
Ten únorový den jsem sice nešlapal po ledě, ale odnesl jsem si něco mnohem lepšího – fotografii, která v sobě zachytila pocit malosti, úžasu a klidu zároveň.
Když jsem stál před tím ledovcem, uvědomil jsem si: nejde o to, jak rozlehlá je ta krajina, ale o to, jaké pocity ve vás vyvolává.
Podívejte se na můj další příspěvek na blogu Prohlídka ledovce Vatnajökull | Island a Seljalandsfoss | Island nebo Vík v Mýrdaluru | Island Více informací o mé cestě po Islandu v roce 2020.
