Řecko

Řecko se rozprostírá od balkánské pevniny až k Egejskému a Jónskému moři, přičemž u jeho pobřeží leží více než dvě stě obydlených ostrovů. V Aténách pod Akropolí žije přibližně třetina obyvatel země, Soluň tvoří základ severní části země a ostrovy Dodekanésu, v čele s Rhodosem, leží daleko na jihovýchodě na dohled od tureckého pobřeží. Všechny informace v tomto průvodci pocházejí ze tří cest: zimního týdne v Aténách, pobytu v Soluni a cesty autem po ostrovech přes Rhodos.

Atény

Akropole byla první věcí, která nás v Aténách přivítala, a zůstala jí po celý zbytek týdne: skála se tyčí do výšky asi 150 metrů a je vidět téměř z každého koutu města. Atény mají zaznamenanou historii dlouhou více než 3 500 let a starověké město se v tom moderním neustále objevuje – v chrámech, sloupech a ruinách, které stojí mezi bytovými domy.

Dokonce i dopravní systém je její součástí. Mezi stanicemi vede nejstarší linka metra pod širým nebem archeologickým parkem a já jsem vyfotografoval soupravu metra projíždějící pod Akropolí, jejíž červené vagóny rámovaly zimní větve a nad nimi se na kopci tyčil Parthenón. Artefakty objevené během stavebních prací jsou vystaveny přímo ve stanicích.

Akropole

Akropole je od roku 1987 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a díky restaurátorským pracím, které probíhají již od roku 1975, se Parthenon do značné míry vrátil do původního stavu. Z kopce Lycabettus jsem vyfotografoval osvětlenou Akropoli s mořem v pozadí; mramor se v modré hodině zlatě leskl, zatímco pozadí zaplňovala světla Pireusu a Saronického zálivu.

Když stojíte před chrámy, napadne vás, jak mohli lidé bez moderní technologie vytvořit něco, co vydrželo tisíce let. Muzeum Akropole na úpatí skály uchovává artefakty, které zde byly odkryty, a rozhodně stojí za návštěvu před nebo po výstupu.

Hora Lycabettus

V centru hlavního města se tyčí kopec, a právě tato skutečnost mě v Aténách ohromila víc než cokoli jiného. Hora Lycabettus se tyčí 277 metrů nad mořem; podle legendy sem bohyně Athéna shodila kus vápence a starší pověst vypráví, že na jejích svazích kdysi žili vlci – slovo „lykos“ totiž v řečtině znamená vlk. Z Akropole jsem vyfotografoval kopec tyčící se nad bledým městem, zelenou pyramidu s bílou kaplí svatého Jiří na vrcholu.

Výstup na kopec je mým večerním rituálem. Z vrcholu jsem sledoval, jak se západ slunce rozlévá nad městem a mořem, a při sestupu jsem zachytil mramorové moře domů v posledním teplém světle, kdy beton moderního města na chvíli vypadá jako kámen toho starověkého. Pro ty, kteří si chtějí ušetřit námahu, jezdí na vrchol lanovka.

Monastiraki

Monastiraki se vlastně nikdy nezavře. Náměstí je křižovatkou linek metra, centrem městského výprodeje a místem, kde se koná slavný bleší trh, a od rána až dlouho po půlnoci tu panuje rušný ruch. Z střechy nad náměstím jsem vyfotografoval čtvrť za soumraku s Akropolí nad ní, mešitou Tzistarakis a ruinami Hadriánovy knihovny v popředí a Parthenonem tyčícím se nad tím vším.

Vrátil jsem se sem pro stejný výhled po setmění, kdy stánky na trhu září a na skále se rozsvítí reflektory. Tyto dva snímky, pořízené s odstupem několika hodin, představují Athény v kostce: starobylé město žijící na plné obrátky.

Héfaistův chrám a starověká Agora

Chrám Héfaista, dokončený kolem roku 415 př. n. l., je jedním z nejzachovalejších chrámů starověkého světa, zasvěcený bohu kovářů a ohně; archeologové v jeho okolí objevili hrnčířské a kovářské dílny. Ze svahu Akropole jsem vyfotografoval chrám tyčící se nad stromy Agory – dórský mramorový ostrov, za nímž se tísní moderní město.

Tento kontrast je výstižnou definicí centra Atén: v jednom snímku se v jednom záběru snoubí 5. století př. n. l. a 21. století n. l., oddělené řadou borovic.

Odeon Heroda Attika

Kamenné divadlo na jihozápadním svahu Akropole bylo dokončeno v roce 161 n. l. a zrekonstruováno v roce 1950; dodnes slouží svému účelu. Na jeho jevišti vystupovali Maria Callasová, Luciano Pavarotti i Ennio Morricone. Mramorovou caveu jsem vyfotografoval ze svahu nad ní; řady sedadel se svažují dolů k jevišti s podlahou v šachovnicovém vzoru, za zřícenou arkádou se rozprostírá celý západní Athény.

Navštívit zde koncert mám stále na svém seznamu. Některé fotografie jsou slibem, že se sem vrátím.

Panathénský stadion

Panathénský stadion je postaven výhradně z mramoru, což se o žádném jiném stadionu na světě říci nedá. Na tomto místě se od 6. století př. n. l. konaly Panathénské hry, při nichž diváci seděli na přírodních svazích; v přestavěném stadionu se v roce 1896 konaly zahajovací a závěrečné ceremonie prvních moderních olympijských her a každý listopad v něm stále končí athénský maraton.

Vyfotografoval jsem mramorovou arénu ve tvaru podkovy pod dramatickou oblohou, řeckou a olympijskou vlajku napnuté na stožárech před prázdnými tribunami. Jako milovník velkých sportovních událostí jsem tam stál a představoval si, jaký zvuk může tato aréna pojmout.

Sál Zappeion

Evangelos Zappas, Řek, který zbohatl v Rumunsku, financoval výstavbu olympijské budovy v Aténách poté, co ho básník Panagiotis Soutsos přesvědčil, že ji země potřebuje. Architekt Theophil Hansen ji dokončil v roce 1888, ačkoli se Zappas nedožil toho, aby spatřil neoklasicistní průčelí za řadou vlajek. V roce 1938 z této budovy zahájila vysílání první řecká národní rozhlasová stanice.

Skutečné překvapení však čeká uvnitř. Kruhové atrium pod širým nebem tvoří prstenec dvoupatrových kolonád obklopujících mramorovou podlahu uspořádanou do šachovnicového vzoru a jeho geometrie je tak přesná, že jsem tam strávil celou svou návštěvu pouhým studováním této symetrie. Dodnes je to můj nejoblíbenější interiér v Aténách.

Metropolitní katedrála v Aténách

Stavba Metropolitní katedrály trvala dvacet let a do jejích zdí byl před jejím dokončením v roce 1862 použit mramor ze 72 zbořených kostelů. Konají se zde obřady celostátního významu a náměstí před ní leží jen kousek pěšky od Monastiraki. Fotografoval jsem katedrálu osvětlenou v noci, mozaikový pás nad vchodem zářící mezi dvojicí zvonových věží, řecké vlajky na obou věžích rozmazané větrem a dlouhou expozicí.

Díky tomu, že jsem ji navštívil v zimě, bylo náměstí v tu hodinu prázdné. To byla výměna, kterou jsem celý týden prováděl – studené ruce za čisté snímky – a udělal bych to znovu.

Solun

Soluň je druhé největší město Řecka, založené v roce 315 př. n. l., které je plné byzantských kostelů, které se náhle objevují na konci obyčejných ulic. Jeho symbolem je Bílá věž: původně zde stála byzantská pevnost a osmanská věž, která ji nahradila, sloužila jako vězení a místo poprav, známé pod ponurým názvem Červená věž. Poté, co se město v roce 1912 vrátilo pod řeckou správu, byla věž obílená a přejmenovaná, což symbolizovalo očistu, a dnes v ní sídlí muzeum.

Strávil jsem dlouhý večer tím, že jsem kolem ní kroužil, zatímco Daria četla knihu na lavičce. Ten správný záběr se nakonec naskytl v modré hodině, kdy Bílá věž a Národní divadlo severního Řecka zářily ve fialovém světle. Jiné noci jsem se usadil na Leoforos Nikis, abych vyfotil věž nad proudy večerního provozu; světelné stopy tak vyřešily kompoziční úkol, který prázdný bulvár nedokázal.

Eptapyrgio a Rotunda

Mým plánem byl zachytit západ slunce nad Rotundou, nejstarší památkou v Soluni, postavenou za vlády římského císaře Galeria ve 4. století. Kompozice však vycházela pouze z balkonů bytů, ke kterým jsme neměli přístup, takže už běžel plán B: v dálce jsme si všimli pevnosti Eptapyrgio a vyběhli jsme nahoru do kopce, s brašnou na fotoaparát a se vším ostatním, a dorazili jsme přesně v okamžiku, kdy se slunce setkalo s obzorem. Výsledkem byl západ slunce nad městem a Thermaickým zálivem z byzantských hradeb, přičemž cihlové cimbuří v popředí zářilo oranžově.

Eptapyrgio znamená „Pevnost sedmi věží“. Má jich však deset. Některá jména přežívají svou vlastní aritmetiku.

Kostel Panagia Chalkeon

Aplikace nás provedla po památkách Soluně a svou cenu si zasloužila, když nás nasměrovala ke kostelu Panagia Chalkeon, cihlovému kostelu z 11. století, kterému místní říkají „Červený kostel“. Budova stojí v prohlubni zahrady, ze všech stran obklopená bytovými domy, což představovalo hlavní problém při kompozici: pouze tím, že jsem do středu záběru umístil cestu vedoucí k jejím červeným dveřím, se mi podařilo udržet snímek v byzantské době, do které patří.

Tento trik, kdy cesta nebo brána odřízne moderní město z kompozice, se mi vyplatil během celé cesty.

Rhodos

Rhodos byl výlet trochu jiného druhu – týden s autem a lístkem na loď. Větrné mlýny v Mandraki byly první věcí, která mě zaujala, když jsem si o ostrově hledal informace: ve středověku na okraji přístavu mlelo dovezené obilí více než tucet mlýnů a tři z nich se dochovaly dodnes. Celý den jsem po přístavu tahal 14 kilogramů vybavení, než jsem se rozhodl pro kompozici s dlouhým teleobjektivem, ve které jsou všechny tři větrné mlýny stlačené do jedné řady, s pevností Agios Nikolaos v pozadí.

Tato pevnost se později dočkala vlastního snímku: úplněk visící přímo nad majákem, vlající řecká vlajka a nízké mraky, které obarvily oblohu do levandulové barvy. Jeden měsíc, jedna kompozice, jedna šance; dodnes patří k mým nejoblíbenějším snímkům z Řecka. Celý ostrov, od Starého Města až po Lindos, je popsán v mém cestovním průvodci po Rhodosu.

Staré město na Rhodosu a prameny Kallithea

Při ranním běhu Starým Městem jsem narazil na ruiny kostela Panny Marie z Burghu, gotického kostela z počátku 14. století, který byl zničen během osmanského obléhání v roce 1522 a znovu bombardován během druhé světové války. Čekal jsem deset minut, až slunce vystoupí, a pak jsem vyfotografoval světlo, které pronikalo rozbitými okny – sluneční paprsek zachycený v prázdném gotickém oblouku. Středověké město kolem něj bylo zapsáno na Seznam světového dědictví v roce 1988.

Cestou na jih směrem k Lindosu jsem se zastavil u pramenů Kallithea, lázeňského komplexu z doby italské nadvlády přímo u moře. Shora jsem vyfotografoval klenutý pavilon nad jeho černobílými mozaikovými nádvořími; uvnitř slunce pronikalo hvězdicovitými otvory v kupoli jen na pár vteřin, právě tak dlouho, abych stačil vyměnit objektiv.

Lindos a Symi

V Lindosu jsem vstal brzy, abych vyfotil východ slunce nad lindoskou Akropolí, a pak jsem se otočil o 180 stupňů. Mezi siluetami mysů se dokonale vynořila plachetnice, tak jsem vytáhl zoomový objektiv a změnil plán: plachetnice plující po klidné vodě při východu slunce nakonec poskytla lepší záběr než ten, kvůli kterému jsem tam jel. Otočení se zůstává nejlevnějším objektivem, který vlastním.

Z Rhodosu jsme se trajektem vydali na ostrov Symi, který leží necelé dvě hodiny severozápadně. Ostrov charakterizuje přístav se symetrickými neoklasicistními fasádami v pastelových barvách tyčícími se nad tyrkysovou vodou – architektura zcela odlišná od té v Aténách nebo Soluni. Osud ostrova utvářel lov mořských hub a jednu z nich jsme si přivezli domů.

Fotografování v Řecku

Řecko mě naučilo, jak důležitý je druhý pohled. Plachetnice v Lindosu byla za mnou, když jsem fotil ten záběr. Západ slunce u Eptapyrgia byl plán B, ke kterému jsem doběhl. Panagia Chalkeon vyšla až ve chvíli, kdy stezka nahradila obzor, a úplněk nad Agios Nikolaos mi dopřál přesně jeden pokus.

Města se vyplatí navštívit v zimě: v lednu jsem měl náměstí u Metropolitní katedrály a stezky na Lycabettu téměř jen pro sebe, a to za celodenního nízkého slunce. Ostrovy se vyplatí navštívit na začátku a na konci dne, než vystoupí pasažéři výletních lodí a poté, co odplují. Mezitím tu vždycky pluje trajekt, a trajekt nikdy není zbytečným záběrem.

Kdy navštívit Řecko

Atény jsme navštívili záměrně v zimě a bylo to správné rozhodnutí: mírné dny, krátké fronty a takové tlumené světlo, které mramoru sluší. Ostrovy žijí podle jiného rytmu. Rhodos se začíná plnit od pozdního jara, v poledních hodinách zaplavují přístavy výletní lodě a sezóna trvá až do října.

Květen, červen a září jsou kompromisní měsíce – dost teplo na koupání a dost klidu na fotografování se stativem. V plném létě dělejte to, co místní: využijte brzké ráno, vynechte poledne a vraťte se ven, až se světlo vrátí.

Často kladené otázky