Dolomity

Dolomity jsou pohoří v severních italských Alpách, rozkládající se na území Jižního Tyrolska, Trentina a Belluna, s 18 vrcholy přesahujícími výšku 3 000 metrů. Světlá hornina, která jim dává jejich barvu i jméno, vznikla před asi 230 miliony let jako tropický atol a celé pohoří bylo v roce 2009 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Nejbližšími velkými vstupními branami jsou Benátky a Innsbruck, každé z nich vzdálené asi dvě hodiny od srdce pohoří.

Jezero Braies

Lago di Braies je pravděpodobně nejznámější jezero v Dolomitech, které vzniklo tam, kde sesuv půdy přehradil řeku Braies. Během dne se kolem břehu tlačí davy lidí a stojí fronty na dřevěné veslice. Přijďte večer a situace se obrátí: čluny stojí v řadách u mola a vy můžete sedět o samotě a pozorovat loděnici a klidnou smaragdovou vodu, zatímco poslední paprsky slunce dopadají na skalní stěnu v pozadí.

Místní legendy jsou zde součástí každodenního života. Jedna z nich říká, že za úplňku se v horách za jezerem otevírá tajná brána do podsvětí. Na prázdném večerním břehu, kde se voda promění v dokonalé zrcadlo, se tento příběh nezdá vůbec přitažený za vlasy.

Misurina

Misurina leží v nadmořské výšce 1 754 metrů a jako první si všimnete vzduchu: okolí jezera je odedávna proslulé svými léčivými účinky na onemocnění dýchacích cest a dodnes zde funguje léčebné středisko. Na dýchání v této nadmořské výšce jsme si museli chvíli zvykat; výhledy nám v tom zrovna nepomáhaly.

Podle legendy je jezero tvořeno slzami obřího krále Sorapissa, který se kvůli své dceři Misurině proměnil v horu a plakal, když mu vypadla z rukou. Místo obrů jsme však našli jezero, v němž se jako v dokonalém zrcadle odrážela vesnice i útesy. Každá procházka po městečku přinášela jinou kompozici, protože ze všech stran se tyčí hory.

Fotbalové hřiště v nadmořské výšce 1 754 metrů

To, co mi z Misuriny utkvělo v paměti, nebylo jezero. Když jsme vycházeli z městečka směrem k sanatoriu a míjeli malý klášter, dorazili jsme na otevřenou louku, kde v trávě stály dvě zvětralé brankové tyče a za nimi se tyčila strmá stěna dolomitové skály, přes jejíž hřeben se valily mraky.

Fotbalové hřiště na úpatí hor, v nadmořské výšce, kde jsme už při chůzi pociťovali řídký vzduch. Odehrát tady celý zápas musí být zvláštní druh tréninku; jak se říká, pohyb v těchto výškách posiluje tělo. Nedokázal bych si představit, že by se tak malebné údolí používalo k něčemu tak obyčejnému, a právě proto ta fotka funguje.

Santa Maddalena a pohoří Odle

Už dlouho jsem chtěl vyfotografovat kostel Santa Maddalena ve Val di Funes s rozeklanými vrcholy pohoří Odle v pozadí, které by v teplém světle zapadajícího slunce. Ten večer, kdy jsme konečně vystoupali na kopec nad vesnicí, se místo toho přihnala bouřka. Zůstali jsme na místě, zatímco se nad kostelem a věžemi rozzářilo bouřkové světlo a paprsek slunce prorazil temné mraky a dopadl na zvonici. Pak jsme zmokli; déšť v Dolomitech je prudký a nedá se s ním vyjednávat.

Když se na tu fotografii dívám teď, bylo lepší, že se ten sen o slunečném večeru nenaplnil. Na začátku června jsme měli vesnici úplně pro sebe, na místě, kde jsem očekával, že se o ni budu dělit s řadou stativů.

Vallandrovský vrchol

Na cestách autem po Dolomitech je úžasné to, že trasa je vždycky ještě lepší než samotný cíl. Na cestě k jezeru Lago di Braies se po naší levici otevřelo údolí: kvetoucí louky, štěrková cesta, staré dřevěné chaty a nad loukou se tyčila holá pyramida hory Picco di Vallandro, která se na německé straně mapy jmenuje Dürrenstein.

Zastavili jsme, vydali se po stezce přes louku a přemýšleli o těch roztroušených chatkách, které jsou příliš daleko od jakéhokoli sjezdovku, aby sloužily k lyžování; nejspíš jde o staré seníky, jaké se vyskytují na každé obhospodařované louce v Jižním Tyrolsku. Plán na ten den se na půl hodiny změnil a v konečném výběru zvítězila tato odbočka nad původním cílem.

Jezero Antholzer See

Jezero Antholzer See, třetí největší jezero v Jižním Tyrolsku, leží v nadmořské výšce 1 642 metrů nedaleko rakouských hranic; jeho tyrkysovou hladinu obklopují zalesněné svahy. Legenda vypráví, že zde kdysi stály tři prosperující statky, jejichž majitelé vyhnali žebráka; jeho kletba zaplavila pole o tři dny později a jezero je od té doby zakrývá.

Dorazili jsme za deště, což vyřešilo otázku koupání a túr v neznámých horách. Místo toho jsem z dřevěné vyhlídkové plošiny pořídil snímek s dlouhou expozicí nad tyrkysovou vodou, nad hřebeny se hnaly mraky. Procházka kolem jezera zůstala na seznamu věcí, které chceme stihnout, což je další důvod, proč Dolomity zůstávají na každém našem seznamu.

Kdy navštívit Dolomity

Začátek června nás překvapil: horské pastviny byly téměř prázdné, louky v plném květu a počasí se rychle měnilo – během jedné hodiny se slunce vystřídalo s bouřkou. Červenec a srpen přinášejí stabilní podmínky na stezkách a největší návaly turistů v roce, zejména u jezera Lago di Braies, kde je klidné období brzy ráno a večer. Podzim zbarvuje modříny do zlata; zima promění region v lyžařský ráj.

Ať už je jakékoli roční období, sbalte si věci na proměnlivé počasí. Jednou jsme byli promočení, jednou nám déšť zkazil výlet, a právě za těchto podmínek vznikly dva nejlepší snímky z celé cesty.

Fotografování Dolomit

Dolomity odměňují trpělivost s počasím a ochotu zastavit auto. Bouře u Santa Maddalena, klidný večer u Braies, náhodně objevená louka pod Picco di Vallandro: nic z toho nebylo v plánu, a přesto to všechno předčilo původní plán. Každé údolí v sobě skrývá legendu a popisky se píšou samy.

Zápis na seznam světového dědictví z roku 2009 zahrnuje devět horských systémů a i při krátkém výletu jich bez námahy navštívíte několik; vzdálenosti jsou malé a průsmyky mezi nimi jsou součástí zážitku. Pohoří přirozeně ladí s městy pod ním: vyrazili jsme z rovin, o nichž pojednává průvodce po Veroně, a laguna z průvodce po Benátkách je dvě hodiny od vrcholů, přičemž zbytek Itálie se rozprostírá jižně od nich.

Často kladené otázky