Portugalsko

Portugalsko se rozkládá na západním cípu Pyrenejského poloostrova, kde se táhne přibližně 900 kilometrů atlantického pobřeží od řeky Minho až po Algarve, k čemuž patří i oceánské ostrovy Madeira a Azory. Lisabon leží v centru u ústí řeky Tejo, Porto tvoří severní kotvu u řeky Douro a mezi nimi se na území menším, než by většina lidí očekávala, tísní říční údolí, opevněná města, korkové pláně a některé z největších vln na světě vhodných pro surfování. V Lisabonu žiji od roku 2020 a po letech fotografování tohoto města v každém ročním období je to země, kterou znám nejlépe.

Lisabon

Lisabon je postaven na sedmi kopcích nad řekou Tejo a právě ten výstup je tím hlavním lákadlem. Lanovka Bica vyváží lidi po svém 245metrovém svahu již od 19. století; její žlutá kabina je orámována pastelovými domy pombalinského centra města, zatímco na konci ulice se leskne tyrkysová voda řeky. V labyrintu Alfamy, nejstarší čtvrti a jediné, která přežila zemětřesení z roku 1755 téměř nepoškozená, se tramvaje stále protlačují uličkami tak úzkými, že se při jejich průjezdu musíte přitisknout ke zdi.

Město odměňuje ty, kdo se vydají do výšek. Z hradeb hradu São Jorge se můžete dívat dolů na celé terakotové rozlehlé město – kopec z římské doby tyčící se nad moderním hlavním městem. Dole u řeky v Belému se klášter Jerónimos pyšní manuelinským kamenným zdivem, které Portugalsko vynalezlo na vrcholu své námořní moci, a Památník objevů stále čelí vodě, z níž vyplouvaly karavely.

Fotografování Portugalska

Na tuto práci jsem zde nejvíce hrdý – byla naplánována s přesností na metr. V březnu 2025 jsem strávil týdny v aplikaci PhotoPills doladěním souřadnic, abych zachytil úplněk stoupající přímo za věží v Belému. Fotografoval jsem z vzdálenosti 6,6 kilometru s ohniskovou vzdáleností 560 mm, takže se měsíc objevil obrovský a rudý vedle věže ze 16. století, která kdysi střežila portugalské námořní mapy. První výstup měsíce pohltily mraky. Jeden rybář zakřičel, že se vrací, a při druhém výstupu se mi podařilo zachytit měsíc, věž i most v jednom záběru.

Takovéto kompozice jsou pro mě zvykem. Zúčastnil jsem se setkání PhotoPills World Meetup na pobřeží v Costa da Caparica, abych zachytil zapadající slunce přímo za majákem Farol do Bugio, přičemž jsem s poklesem slunce posouval stativ o deset metrů mezi jednotlivými snímky. Během lockdownu v roce 2020, kdy jsem nemohl chodit daleko, se mi podařilo zachytit superměsíc v linii s mostem 25. dubna přímo z mého balkonu v Ajudě. To je výhoda života tady: můžu čekat na oblohu, jakou Portugalsko nabízí jen v ten správný večer.

Lisabonské nábřeží

Právě na nábřeží řeky Tajo se Lisabon nejvíce podobá jinému městu a přitom zůstává zcela sám sebou. Most 25. dubna na první pohled připomíná San Francisco, a to z dobrého důvodu: postavil jej American Bridge Company, stejná firma, která stojí za mostem San Francisco-Oakland Bay Bridge. Za ním v Almadě stojí socha Cristo Rei, zhotovená na objednávku poté, co se jeden kardinál vrátil z Ria, s rukama otevřenými směrem k městu.

Dále na západ se muzeum MAAT vine podél břehu řeky jako nízká vlna a jeho obklad z azulejos odráží sluneční paprsky přesně v tu chvíli, kdy slunce vychází za mostem. Ve vnitrozemí pokrývá tradice azulejos polovinu města: modrobílé azulejos vznikly jako praktický způsob regulace teploty budov a staly se charakteristickým prvkem portugalského designu. Chcete-li poznat Lisabon z jiné stránky, navštivte LX Factory v Alcântara, kde bývalý opuštěný průmyslový komplex ožívá knihkupectvími, restauracemi a obchodem s konzervovanými sardinkami, na kterých je vyražen rok vašeho narození.

Sintra a Cabo da Roca

Půl hodiny od Lisabonu vyrůstá z vlhkého atlantického vzduchu pohoří Serra de Sintra s lesy a komplexem paláců. Palác Pena je tím nejvýraznějším z nich – romantická fantazie z 19. století v červené a žluté barvě, kterou postavil německý architekt na vrcholu nad městem. Dole v zahradách Quinta da Regaleira se nachází Studna zasvěcení – obrácená 27metrová věž, do které se sestupuje po točitém schodišti a jejíž plošiny jsou uspořádány tak, aby odrážely Danteho a rituály tarotových karet.

Pohoří se táhne až k oceánu a náhle končí. Cabo da Roca je nejzápadnějším bodem kontinentální Evropy – sto metrů vysoké útesy s majákem a vlnami, které se rozbíjejí hluboko pod nimi. Hned na sever odtud leží Praia da Ursa, nejzápadnější pláž, na kterou se dostanete pouze po strmém výstupu, který však stojí za každý opatrný krok. Vesnice Azenhas do Mar na úbočí útesu leží o kousek jižněji a fotografové ji zatím většinou přehlížejí.

Cascais

Cascais je místo, kam Lisabonci jezdí k moři – bývalé rybářské městečko, které se proměnilo v letovisko na západním konci estorilského pobřeží. Jednou jsme sem ušli celých více než 20 kilometrů z Belému podél řeky Tejo, spálení sluncem a úplně vyčerpaní, a přesto jsme neodolali a vylezli na hvězdicovitou pevnost Forte de Santo António da Barra, pevnost ze 16. století, která později sloužila jako Salazarova letní rezidence a pro veřejnost byla otevřena teprve v roce 2018.

Samotné městečko je kompaktní a přehledné. Jeho centrem je náměstí Praça 5 de Outubro, pojmenované po revoluci z roku 1910, která ukončila monarchii, a stará radnice i pevnost jsou jen minutu chůze od pláže. Pod promenádou se skrývá Praia da Rainha, nejmenší pláž v Cascais – 50metrová zátoka obklopená vápencovými útesy, kterou si královna Amélia oblíbila natolik, že si ji přivlastnila.

Poloostrov Setúbal

Na jih od řeky Tejo leží Setúbal, kam pravidelně utíkáme z města, a nejlépe se tam jezdí mimo sezónu. Poloostrov Tróia má nejbělejší písek a nejtyrkysovější vodu v okolí Lisabonu a v zimě se úplně vyprázdní, což je jediný způsob, jak se nám tam líbí. Za ním se z zelených kopců hory Serra da Arrábida svažuje přímo do moře. Jednoho prosincového rána jsme zastavili auto poblíž Azeitão, kde se před námi rozprostřely holé, mrazem dotčené vinice Arrábidy – regionu, jehož Moscatel a komplexní červená vína patří k našim nejoblíbenějším v celé zemi.

Ústí řeky Sado přidává své vlastní textury. Palafitické molo Carrasqueira poblíž Comporty je řada dřevěných pilířů postavených rybáři v 50. letech minulého století, které se dodnes denně využívají; nejlépe vypadá při západu slunce, kdy Tróia září přes vodu. Proti proudu řeky leží Alcácer do Sal, osídlené již od neolitu, kde se za Římanů pod názvem Salacia obchodovalo se solí; jeho hrad na vrcholu kopce je dnes pousadou s výhledem na ohyb řeky Sado.

Évora a Alentejo

Vnitrozemí od pobřeží, Alentejo, vše zpomaluje: korkové duby, pšenice, bíle omítnutá městečka a dlouhé prázdné silnice. Évora je jeho historickým srdcem, město zapsané na seznamu UNESCO, kde se navzájem prolínají římské, maurské a středověké vrstvy. Jeho nejslavnější místností je Kostnice, kterou v 17. století postavili františkáni z ostatků asi pěti tisíc obyvatel města; nápis nad dveřmi v překladu zní: „Lepší je den smrti než den narození.“ Pokud o ní průvodce dobře vypráví, nepůsobí kaple ani tak jako varování, jako spíše jako úvaha o krátkosti života.

Algarve

Jižní pobřeží Portugalska odpovídá představě, kterou si o této zemi dělá většina Evropanů: okrové útesy, mořské jeskyně a dlouhé pláže. Nejkrásnější je v zimě. Vánoční noc jsme fotografovali rybářské městečko Ferragudo na řece Arade, když už turisté odjeli, ale rybáři, kteří vyrážejí v šest ráno, ještě ne, a na Nový rok, kdy teplota dosáhla 18 stupňů, jsme pořídili panoramatický snímek Carvoeira.

Zimní světlo sluší celému pobřeží. Albufeira, jejíž počet obyvatel se v plném létě zvyšuje z přibližně 14 000 na několik set tisíc, po skončení sezóny při západu slunce vrací své pláže zpět, zatímco bílé město září nad prázdným pobřežím. Na západě směrem k Lagosu střeží pevnost Forte da Ponta da Bandeira přístav, z něhož vypluly první výpravy v době velkých objevů, a téměř úplněk toho večera osvětloval zákoutí, kam nedosáhlo nízko stojící slunce.

Leiria, Batalha a Óbidos

Úsek středního Portugalska severně od Lisabonu je doslova posetý hrady a kláštery, přičemž většina z nich si zachovává klidnou atmosféru. Hrad Leiria je jeho dominantou – pevnost z 9. století, kterou dal postavit Dom Afonso Henriques, první portugalský král, a která z jediného kopce bdí nad městem. Zachytil jsem ho ve světle, které jsem musel vytvořit ve dvou záběrech – jeden snímek zachycující slunce na hradbách a druhý o půl hodiny později zachycující mrak, který se nad nimi vytvořil – a poté jsem oba snímky spojil.

Kousek odtud se nachází klášter v Batalha, který představuje nejokázalejší příklad pozdní gotiky. Jeho stavba byla zahájena v roce 1386 jako poděkování za vítězství u Aljubarroty a trvala po celou dobu vlády sedmi králů, než byl dokončen. Dorazili jsme tam pozdě odpoledne na podzim, příliš pozdě na prohlídku interiéru, ale včas na to, abychom viděli, jak se obloha nad okázalým kamenným zdivem zbarvuje do fialova. Opevněné město Óbidos s prstencem středověkých hradeb leží dost blízko na to, aby se dalo stihnout ještě ten samý den.

Stříbrné pobřeží

Severně od hlavního města se Atlantik stává divokým a jedno město si díky tomu vybudovalo pověst. Praia do Norte v Nazaré leží nad podmořským kaňonem, který usměrňuje atlantické vlny a vytváří tak jedny z největších surfovatelných vln na světě, přitahujících surfaře na velké vlny od října do března. Z plošiny majáku na mysu můžete sledovat, jak se vlny hromadí a rozbíjejí o skály – je to velkolepá podívaná i v den, kdy dosahují vlny pouze šesti metrů.

Dále na moři leží pevnost São João Baptista na ostrovech Berlengas, kam se lze dostat lodí z Peniche, a stejně jako zbytek tohoto pobřeží se nejlépe fotografuje v zimě, kdy se davů uberou a oceán umožňuje přeplout. Ve vnitrozemí, v Aveiru, často nazývaném portugalskými Benátkami, se po síti kanálů mezi secesními fasádami prohánějí malované čluny moliceiro a jen kousek odtud, na duně, stojí pruhované domy Costa Nova. Je to město, které opravdu stojí za odbočku, kterou většina itinerářů vynechává.

Coimbra a pohoří Serra da Estrela

Mezi pobřežím a španělskou hranicí se ve středním Portugalsku tyčí hory, kam se dostane jen málokterý návštěvník. Coimbra byla hlavním městem v letech 1131 až 1255, ale nad ní se tyčí nikoli hrad, nýbrž univerzita na kopci nad řekou Mondego, založená v roce 1290 a fungující dodnes – nejstarší instituce svého druhu v portugalsky mluvícím světě. Nedaleko se nacházejí zahrady paláce Bussaco, novomanuelinského paláce přeměněného na hotel, které se táhnou k mechem porostlým pergolám a tichým stezkám, které jsem vyfotografoval jednoho únorového rána při východu slunce. Výše v pohoří Serra do Açor se rozkládá břidlicová vesnice Piódão, jejíž šedé kamenné domy se jako amfiteátr tyčí po svahu.

Portugalsko mě i po letech, co tu žiji, stále překvapuje, a důvodem je právě pohoří Serra da Estrela. Nad městečkem Manteigas jsem se vydal hledat podzimní barvy a místo toho jsem narazil na skupinu mechem porostlých kamenných chaloupek, které si les opět přivlastňuje. Stejný výlet mě zavedl k vodopádu Poço do Inferno, roklině plné kaskád v horách, a podél Rota das Faias, bukové stezky, která se každý říjen promění v zlatý koridor.

Porto a Douro

Po šesti týdnech našeho prvního delšího pobytu v Portugalsku se nás přátelé neustále ptali na totéž: Porto, nebo Lisabon? Sever má pádné argumenty. Porto je postaveno spíše z žuly než v pastelových barvách, je monumentální, zatímco Lisabon je hravý, a Palácio das Cardosas na Avenida dos Aliados, dnes hotel InterContinental, ukazuje vážnější a velkolepější tvář města.

Hlavní atrakcí je řeka. Dvoupatrový most Dom Luís I. přes řeku Douro navrhl Théophile Seyrig, bývalý partner Gustava Eiffela, a nejlépe vynikne při západu slunce z protějšího břehu. Tím protějším břehem je Vila Nova de Gaia, kde podél řeky stojí sklípky s portským vínem, v nichž zraje víno z hroznů pěstovaných sto kilometrů proti proudu v údolí řeky Douro a skladované pouze zde. U ústí řeky čelí maják Felgueiras plné síle Atlantiku; jednou nás tam zmáčela nečekaná vlna a o rok později jsme se vrátili, abychom si místo toho užili klidný západ slunce.

Madeira

Devět set kilometrů od pobřeží Atlantiku leží Madeira, která představuje Portugalsko v jeho nejstrmější podobě. Ostrov se zvedá přímo z moře do hřebenů zahalených mraky a jeho mikroklimata dokážou počasí vytvořit i zničit během několika minut. Na zamlžených horských silnicích nad Santanou jsem zastavil na náhodném odstavném pruhu, abych sáhl po teleobjektivu, když jediný paprsek světla prosvítal mraky na hřeben domů – přesně ten druh okamžiku, který ostrov rozdává a pak zase bere zpět.

Pobřeží je stejně drsné. Ponta de São Lourenço, nejvýchodnější poloostrov, je sopečného původu a bez stromů, tvoří ho pouze větrem ošlehaná tráva a červené skály, což je pro ostrov, který je jinak zelený až k vrcholkům hor, netypické. Ve vesnici Santana jsou trojúhelníkové domy se doškovými střechami a střechou ve tvaru písmene A jako z pohlednice a v květnu se koná květinový festival na Madeiře, který pokrývá ulice Funchalu.

Kdy navštívit Portugalsko

V této zemi to funguje jinak než jinde. Zima je obdobím, kdy se mi nejlépe daří fotografovat pobřeží: Algarve, Cascais, Tróia i ostrovy Berlengas se zcela vylidní, světlo zůstává měkké a teplé a na jihu může být i na Nový rok odpoledne až 18 stupňů. Říjen a listopad patří vnitrozemí, kdy se mění barva bukových lesů v pohoří Serra da Estrela a hory se střídavě zahalují mlhou a vyjasňují. Jaro, zejména květen, je ideálním obdobím pro Madeiru a její květinový festival. Léto s sebou přináší davy turistů a horko, a jediným místem, kde v teplých měsících panuje klid, je Nazaré, jehož obří vlny se valí pouze od října do března.

Pokud jde o historické jádro města, univerzita v Coimbře zapsaná na seznamu UNESCO a kláštery v centru se vyplatí navštívit v mezisezónách na jaře a na podzim, kdy ubývá turistických autobusů a kamenné budovy si světlo užívají samy pro sebe. Úplný záznam o nejstarší univerzitě v portugalsky mluvícím světě si můžete přečíst v seznamu světového dědictví UNESCO.

Často kladené otázky