Jakmile vstoupíte do Muzea budoucnosti v Dubaji, hned vám je jasné, že to nebude běžná návštěva muzea. Už samotná vstupní hala, která je v mnoha muzeích fádním, čistě funkčním prostorem, je vysoká šestnáct metrů a zdobí ji točité schodiště ve tvaru dvojité šroubovice, nad nímž shlížejí robotické postavy – to je jasným znamením, že návštěvníci zde nenajdou žádné strohé expozice ani vitríny s artefakty. Tento zážitek se spíše podobá divadelnímu představení.
Zprávy napsané slunečním světlem
S Dariou jsme tam byli kvůli výstavě Photopills a díky této akci jsme se do muzea dostali ještě předtím, než se otevřelo pro veřejnost. Byli jsme také uvedeni do sedmého patra, které je běžně pro veřejnost uzavřeno. Prohlídka budovy v časných ranních hodinách, ještě než se zaplnila turisty, byla téměř nadpozemským zážitkem. Kaligrafie, která zdobí fasádu muzea, pokračuje dovnitř jako světlo, přičemž slova šejka Mohammeda bin Rashida al Maktouma se v arabském písmu vlní po vnitřních plochách. Na pozadí strohých bílých ploch se zdá, jako by stěny nesly vzkazy napsané slunečním světlem.
Dilema fotografa
Často fotografuji architekturu. Ta mi obvykle poskytuje pevný výchozí bod, ať už jde o konkrétní výhled, fasádu nebo zajímavé světelné podmínky v určitou denní dobu. Muzeum budoucnosti se však liší od všech budov, které jsem kdy fotografoval, a to i ve svém nočním exteriéru. Nenabízí žádné z těch pevných bodů ani charakteristických rysů, jaké mají jiné budovy. Každé patro muzea je jiným světem, počínaje simulovanou vesmírnou stanicí v roce 2071 v pátém patře, kde návštěvníci vstupují do muzea. Odtud sestupujete dolů přes několik „kapitol“, deštný prales, meditační svatyni, Knihovnu života, sbírku DNA 2 400 druhů, která září v zatemněné místnosti. Světlo se mění a barevné palety se liší od patra k patru, a celkový dojem je takový, že budova je jakousi živou bytostí.
Pro fotografa je muzeum fascinující, ale náročné. Jeho jedinečný interiér nabízí množství zřejmých a působivých záběrů, ale najít ten, který není tak zřejmý, vyžaduje trpělivost. Zůstanete pozadu; čekáte. Světlo se mění a kaligrafie se pohybuje po podlahách a stěnách. Tu a tam narazíte na určitý druh světla, které proniká vnějším pláštěm muzea, nebo si všimnete návštěvníka, který vzhlíží k nebi, na okamžik uchvácen tímto světelným jazykem.
Muzeum budoucnosti bylo postaveno ve formě příběhu a nemělo by se prozkoumávat ve spěchu. Vyhraďte si alespoň dvě nebo tři hodiny, abyste si budovu a její pomíjivou magii mohli náležitě vychutnat.
