Je těžké psát o Kypru, aniž by to u mnoha Evropanů, a zejména u Kypřanů, vyvolalo protichůdné emoce či reakce. Hlavní město Nikósie je dodnes rozděleno mezi řecké a turecké Kypřany a nezdá se, že by se tyto dvě strany mohly v dohledné době sjednotit.
Nico, jako rodilý Berlíňan, byl fascinován možností, že města Evropské unie mohou být stejně rozdělená, jakým kdysi bylo Berlín.
Proto musela být Nikósie na předních místech našeho seznamu evropských hlavních měst, která chceme navštívit a vyfotografovat. Chtěli jsme objevit historii města a získat představu o tom, jaké to je žít na místě rozděleném zdí.
Nicosia – rozdělené hlavní město
Přistáli jsme v jižní části města téměř v noci. Předem jsme si rezervovali apartmán a také dopravu z letiště do města. Při rezervaci jsme mohli specifikovat témata, na která by se měl náš řidič specializovat, jako je vaření, prohlídky památek, historie atd. – bez legrace.
Paní, která nás vyzvedla, se ukázala být bohatým zdrojem informací a dobrým prvním průvodcem kyperskou kulturou. Cestou do města nám vysvětlovala, co Kypřané vaří, jedí a jak tráví volný čas. Téma se však změnilo, když jsme se přiblížili k městu a před našimi očima se rozprostřel pohled na tureckou vlajku vytvořenou ze světel na jednom z kopců. Paní se tím pohledem zdála být trochu rozrušená a vysvětlila nám, že Turci to dělají, aby provokovali řecké Kypřany.
Cítili jsme, že se musíme zeptat, jaké to je překročit hranici Nikósie do severní části města. Vysvětlila nám, že to není problém, stačí jen pasy. Zeptali jsme se, zda hranici překračuje mnoho lidí, a ona odpověděla, že to dělá mnoho turistů. Zeptali jsme se, jak často ji překračuje ona sama, a ona řekla, že téměř nikdy. Málokterý řecký Kypřan to dělá nebo cítí potřebu to dělat. Znali jsme fakta o konfliktu na Kypru, ale díky našemu prvnímu rozhovoru s místní obyvatelkou jsme zjistili, jak obtížné je toto téma, že historie stále pokračuje a rány ještě nejsou zcela zahojeny. Navzdory tomuto vědomí jsme udělali první chybu, když jsme severní část Nikósie nazvali „tureckou částí“ – jižní část ostrova je totiž považována za „okupovanou část“.
Jih Nikósie
Jižní část Nikósie si nás získala hned první večer. Inspirováni naším řidičem, který nás vyzvedl na letišti, jsme pocítili nutkání okamžitě vyzkoušet nějaké „meze“ (malá masová nebo vegetariánská jídla, jako jsou saláty, pečeně nebo sýr halloumi). Našli jsme malou restauraci kousek od hlavní ulice Ledra. Byla to typická kyperská taverna s večerní živou hudbou. Moc jsme si to tam užili. A v následujících dnech jsme tento zážitek objevování různých podniků s meze opakovali.
Další dva dny jsme se potulovali po jižní části Nikósie. Zjistili jsme, že některé ulice, zejména historická hlavní ulice Ledra, byly chytře navrženy – nad ulicemi visely oranžové a žluté plachty, které chránily chodce před sluncem, které musí být v letních měsících silné. Také jsme si užili procházku podél benátských hradeb ve tvaru hvězdy, které v roce 1567 postavila Benátská republika, aby chránila město před Osmanskou říší (město padlo v roce 1570 po 40 dnech obléhání). Bylo zajímavé si přečíst, že poté, co byl ostrov dobyt Osmanskou říší, se mnoho Turků přestěhovalo do severní části ostrova. Řeckí Kypřané žili převážně na jihu ostrova, v okolí pravoslavných kostelů. Mnoho z těchto památek jsme objevili během našich procházek po ostrově.
V roce 1878 přešel Kypr z rukou osmanských vládců pod britskou správu. Od té doby docházelo k silným protestům Kypřanů proti britské nadvládě, která skončila díky bojovníkům EOKA. Na památku tohoto osvobození stojí poblíž starého města Památník svobody, zvaný „Eleftheria Monument“, který nám naháněl husí kůži a stáli jsme u něj asi hodinu. Prostě jsme nemohli přestat zírat na expresivní pózy Svobody, bojovníků EOKA a Kypřanů osvobozených z „vězení“.
V roce 1960 se Nikósie stala hlavním městem Kyperské republiky, ale mír netrval dlouho. V roce 1963 navrhli řeckokypřané změnu ústavy, kterou tureckokypřané nepřijali. Následovalo mnoho násilných incidentů a město muselo být rozděleno. Hranice byla pojmenována „Zelená linie“ podle barvy pera, kterým jeden úředník OSN nakreslil na mapě Kypru linii příměří. V roce 1974 se řeckokypřané pokusili o znovusjednocení ostrova, ale místo toho vyvolali tureckou invazi na sever. O rok později vyhlásili tureckokypřané Turecký federativní stát Kypr jako svou zemi.
Procházka podél a přes „Zelenou linii“ na severní Kypr
Když jsme se procházeli po jižní Nikósii, „Zelenou linii“ jsme viděli často. A pokaždé nám z toho běhal mráz po zádech. Hranice nevypadá v různých částech města stejně. Někdy je to louka plná křehkých, malých, žlutých květin, obklopená zátarasy. Někdy vede hranice podél budov, které jsou dnes již v ruinách. Jednou jsme dokonce viděli kostel, jehož zadní dveře hraničí se severem.
Možná si myslíte, že když překročíte hranici do „Lefkoše“ (jak Turci nazývají své hlavní město), bude to úplně jiné než v jižní Nikósii. Ale není. Lidé mluví jiným jazykem, je tam více mešit než pravoslavných kostelů, ale život plyne stejně jako na jihu. V jednom parku přímo na hranici si děti hrály a smály se, jako by si plotů ani nevšimly. Nico a já si nepamatujeme mnoho hranic, které by byly tak dobře chráněné, dalo by se říct, že jsme byli „děti Schengenu“.
Navštívili jsme tržní náměstí, které bylo plné lidí a turistů. Dalo se tam koupit tašku s výrobky Adidas nebo Michael Kors za pouhých 20 €, ale kromě toho na tomto místě nebylo nic neobvyklého. Užili jsme si také dlouhou procházku po okolí a karavanní stanici Büyük Han (Velký hostinec), která byla postavena v roce 1572 jako hotel pro cestovatele, ale dnes je to místo s obchody s ručně vyráběným zbožím, suvenýry a restauracemi. To, co nás okouzlilo a dodává tomuto místu charakter, byly barevné výšivky, které se vinou po zábradlích a lavičkách na náměstí uvnitř. Vyrobily je řecké a kyperské ženy, aby tak vyjádřily spojení mezi ženami ze severu a jihu Nikósie.
V Nikósii nás ani na chvíli neopustila jistá melancholie, ale věděli jsme, jaký je náš cíl. Chtěli jsme na našich fotografiích ukázat krásu obou částí města rozděleného společnou zdí, navzdory politické situaci. Sluneční paprsky odpoledne i ráno hřejí stejně, ať už jste na ulici Ledra na jihu, nebo v Büyük Han na severu. Věříme, že obě místa stojí za to ukázat v tom nejlepším světle a že obě odlišné kultury si zaslouží respekt. Možná se liší, možná tu stále přetrvává smutek a hněv, ale život jde dál – děti si hrají a usmívají se, lidé chodí do práce a turisté se jen tak procházejí. Nesměli jsme fotit Zelenou linii – ale možná to tak bylo lepší.
