Dobrá fotografie závisí do značné míry na dobrém plánování. Najít správné místo, určit nejlepší čas a nakonec se tam dostat. Někdy ale můžete plánovat, jak chcete, a nakonec se všechno „pokazí“. Tak jsem se cítil toho zlatavého rána v Praze, když jsem pozoroval její panorama.
Už před cestou jsem věděl, že se v Praze moc nevyspím. Je tu příliš mnoho krásných scenérií a příliš málo času na to, abych je všechny zachytil ve správném světle. V létě trvá modrá hodina večer až do 23:00, zatímco ta ranní začíná už ve 3:00. Proto jsem byl velmi rád, když se mi podařilo rezervovat si přes AirBnB byt přímo na úpatí hradu. To mi umožnilo maximálně využít čas mezi (no, spánkem).
Budík mi zazvonil ve 3:30 ráno, protože jsem chtěl před východem slunce vyfotit prázdné uličky. To je něco, co večer prostě není možné. Když jsem ale dorazil k hlavnímu vchodu do Pražského hradu, překvapilo mě, že je zavřeno. Nějak jsem předpokládal, že na nádvoří hradu se dá vstoupit kdykoli – jo, zjevně ne.
Každý, kdo byl v Praze a ví, kde byla pořízena fotografie pražského panoramatu, také ví, že cesta přes hrad by trvala jen 10 minut. Cesta kolem hradu však… No, proto jsem se rozběhl zpět dolů z hradního kopce, ulicemi Malé Strany a pak u vinic zase nahoru k Pražskému hradu. V žádném případě jsem si nechtěl nechat ujít tento okamžik vycházejícího slunce!
Jakmile jsem dorazil na místo, které jsem měl na mysli, věděl jsem hned při prvním pohledu na město nad Vltavou, že ten ranní sprint stál za to. Obloha se zbarvila do syté oranžové a srdce Čech se pomalu probouzelo. Když jsem se otočil, strážný na mě laskavě kývl. A brány hradu se najednou otevřely.
