Některá místa jsou tak ikonická a tak často fotografovaná, že se mi zdá téměř zbytečné je fotit; jaký snímek bych mohl pořídit, který by se lišil od všech ostatních? Taková místa mohou být skličující, ale baví mě výzva vidět známé místo novým pohledem, vyfotografovat je tak, aby se lišily právě natolik, aby to stálo za to. Na trajektu v New Yorku jsem už pořídil tucet snímků samotné Sochy svobody – zblízka a vycentrovaných, tedy přesně takových, jaké fotí každý. Chtěl jsem ale něco širšího; chtěl jsem zachytit celý příběh přístavu v jednom záběru, ne jen samotnou sochu.
Těch pár vteřin, kdy se přístav seřadí
Tak jsem čekal. Když se trajekt proplouvá vodou, nastane krátký okamžik, kdy se úhel zarovná naprosto dokonale: socha na jedné straně a za ní celá silueta dolního Manhattanu, nad níž se tyčí One World Trade Center. Měl jsem jen pár vteřin, než se poloha lodi opět posune a vyrovnání mých objektů zmizí.
Na této fotografii se mi nejvíc líbí její měřítko. Panoráma Manhattanu je samozřejmě souhrnem gigantů. Tady je však Socha svobody ve srovnání s nimi zastiňuje. Tak, jak je socha v tomto záběru zachycena, vypadá, jako by stála před panoramatem a hlídala ho. Její pochodeň je zvednutá přímo na okraji záběru a panorama se za ní rozprostírá nízko a široce. Nebyla to kompozice, kterou bych přesně plánoval. Je to prostě štěstí, které se fotografovi někdy přihodí, když najde správné místo na vodě a nechá perspektivu vyprávět příběh.
Je to fotografie, která tiše dojímá, zejména díky přítomnosti One World Trade Center v záběru. Neměl jsem v úmyslu vyjádřit se k tématu odolnosti či ochrany. Ale jakmile jsem ji uviděl na obrazovce, věděl jsem, že je výjimečná: Socha Svobody v roli strážkyně a pozorovatelky, panorama města znovu vybudované a tyčící se za ní.
Je to jednoduchý snímek. Nepoužil jsem žádný speciální objektiv ani dlouhou expozici. Stačila jen trpělivost a perfektní načasování na plující lodi. Trajekty se nezastaví, abyste pořídili dokonalý snímek, a vždy musíte kompenzovat houpání a kolébání vody, vítr nebo jiné cestující, kteří se nevědomky dostanou do záběru právě ve chvíli, kdy stisknete spoušť. Aby byly obě dominanty ostré a rovné, bylo potřeba pořídit několik snímků a také trochu štěstí. O něco později během téže plavby se do dalšího záběru vplula plachetnice a poskytla mi zcela odlišný pohled na stejnou siluetu města.
K tomuto snímku se stále vracím, dokonce častěji než k některým jiným, které jsem v přístavu pořídil a které jsou technicky dokonalější. Není to nejdramatičtější světlo ani nejsytější barvy. Zachycuje však něco neuchopitelného na New Yorku – způsob, jakým se jeho historie a panorama tyčí těsně vedle sebe, tisíce pater ztvárněných ve skle a oceli, dost blízko na to, aby se vešly do jediného snímku.
