Fotografování Vratislavské univerzity mě nikdy neomrzí. Zatímco některé univerzity působí sterilně a úředně, Vratislavská univerzita taková vůbec není; nevypadá jako místo plné přednáškových sálů a pokut za zpožděné vrácení knih. Má v sobě něco lehce magického jako divadelní kulisa – tu bledou, zdobenou fasádu, věž, řady oken, která se jedno po druhém zbarvují do zlata, jakmile si někdo vzpomene rozsvítit lampu. Zabírám ji nízko, s okrajem stromových větví na okraji záběru. Řeka nese odraz těch krásných budov ke mně v dlouhých, vlnících se stužkách.
Ostrov Słodowa, útočiště studentů
Skutečným tématem však nejsou jen budovy. Je jím samotný ostrov. Ostrov, který je již dlouho útočištěm studentů, dělá to, co dělá téměř každý večer od dubna do října: zaplní se studenty, kteří opustili své lavice a zamířili na trávníky ostrova Słodowa. Přicházejí v párech i ve skupinách, s dečkami srolovanými pod paží, a někdo z nich nese bednu piva zakoupenou u stánku u mostu. Ostrov se stal místně proslulým, protože v Polsku není povolena veřejná konzumace alkoholu, ale na ostrově je policie většinou nechává na pokoji. Studenti, kteří sem přicházejí s příchodem soumraku, tedy nepřicházejí zrovna kvůli výhledu; přicházejí proto, že tam jsou všichni a pravidla, která platí v jiných částech města, se na ostrově zrovna neuplatňují. Přicházejí s dekami a pivem, protože ostrov Słodowa je místem, kde se odehraje většina jejich studentského života – ta část, kterou nenajdete v osnovách ani v žádné zkoušce.
Tohle je místo, kam jsme s Darií chodívali; vlastně to bylo jedno z našich nejoblíbenějších míst ve městě, takže je pro mě vždycky výjimečné. Vždycky sem chodím, když jsem ve Vratislavi, a obvykle ve stejnou denní dobu. Přicházím za soumraku, když slunce klesá nízko k obzoru a řeka, v níž se odrážejí světla univerzity, je zlatá a pokrytá jemnými vlnkami, jako deska tepané mědi. Na druhém břehu se v modrém světle časného večera třpytí barokní věž univerzity.
Fotografování univerzity za soumraku
Postavil jsem si stativ na trávu na západním konci ostrova, kde se terén svažuje dolů k řece. Za mnou se tísní skupinky studentů, jejichž tváře osvětlují displeje mobilních telefonů. Pár sedí o kousek stranou od ostatních, nohy jim visí těsně nad vodou. Nikdo se na univerzitu nedívá. Je to bezpochyby nejfotografovanější budova ve Vratislavi, ale tady, na ostrově dočasně obývaném vysokoškoláky, se k ní mladí lidé, kteří v ní studují, otočili zády a soustředí se místo toho na svá zařízení.
Jak mizí poslední paprsky denního světla, odraz univerzity začíná nabývat syté bronzové barvy a okna na druhém břehu řeky přecházejí ze zlaté do bílé, jak se rozsvěcují lampičky v oknech. Přemýšlím o těchto proměnách: o architektuře, která se poddává atmosféře, a o historii, která ustupuje přítomnosti. To je jeden z důvodů, proč se na toto místo stále vracím a stavím si fotoaparát na ten samý kousek trávníku.










