Jakmile uvidíte fotografii Kotorského zálivu pořízenou z antických ruin v horách nad ním, nemůžete si pomoci a začnete snít o tom, že toto místo navštívíte. Kotor v Černé Hoře byl pro Nica fotografickým snem už nejméně dva roky, ale cesta z Berlína se mu vždy zdála tak dlouhá, protože neexistovalo žádné dobré letecké spojení.
Tak to bylo až do chvíle, kdy jsme se rozhodli strávit Silvestra v Podgorici, která leží pouhých 65 km jízdy od Kotoru – takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít.


První den roku 2017 jsme opustili Podgorici a vydali se do Kotoru. Vzhledem k tomu, že 1. ledna jezdí do Kotoru méně autobusů, vzali jsme si taxi.
Ukázalo se, že to byl velmi dobrý nápad, protože počasí bylo prostě dokonalé a asi dvě hodiny jsme měli čas obdivovat krajinu s tmavě zelenými údolími a černými horami (od nichž pochází název „Černá Hora“).
Na vrcholcích hor leželo jen pár nadýchaných mráčků a připadalo nám, že po včerejší oslavě vypadají unaveně. Několikrát se nám zrychlil tep, když řidič provedl 180stupňovou zatáčku a my jsme mohli, byť jen na okamžik, zahlédnout propast a tyrkysové moře.
Fjord v jižní Evropě

Když jsme dorazili do Kotoru, vzrušením nám ještě více stoupl krevní tlak. Z pobřeží nebylo vidět Jaderské moře. V této části Černé Hory moře zasahuje hluboko do pevniny a hor a vytváří rii – zaplavený říční kaňon, který vypadá jako fjord – v místním jazyce se nazývá Boka Kotorska.
Voda měla tyrkysovou barvu, která kontrastovala s převislými útesy – Orjenem a Lovćenem, které z tohoto úhlu pohledu vypadaly, jako by záliv uzavíraly. Za námi se bílé budovy města rýsovaly v kontrastu s tmavými horami, které se tyčily nad malými světlými domky.
V teplém světle zapadajícího slunce byla vidět starobylá pevnost v Kotoru, která v tuto chvíli působila tak klidně a opuštěně.
Město koček

Nechali jsme si zavazadla v našem apartmánu z Airbnb, vzali jsme si foťák, pár kousků pizzy a vyrazili jsme fotit, než se setmí. Byl to skvělý začátek nového roku! Po pár hodinách procházení jsme zjistili, že Kotor má co nabídnout i v noci.
Celá dlažba ve městě byla pokryta bílými kostkami, které, když byly navlhčené večerním vzduchem, odrážely světla tak, že celé město vypadalo, jako by bylo z mramoru. V obchodech se suvenýry jsme viděli pohlednice s „kotorskými kočkami“. Zpočátku jsme si mysleli, že je to kvůli těm kamenům (v polštině se dlažební kostky nazývají „kočičí kameny“), ale pak jsme se podívali dolů a uviděli spoustu koček všech tvarů, velikostí a barev, jak běhají po ulicích a hlasitě mňoukají. Bylo to opravdové kočičí město!
Staré město Kotor a benátská pevnost jako památka světového dědictví UNESCO

Kotor je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO – stejně jako staré město Kotor a benátská pevnost na kopci sv. Jana. Samotné staré město je malé (podle Wikipedie má 961 obyvatel), ale můžete se v něm neustále ztrácet. I tak si však můžete být jisti jednou věcí – jakmile si budete myslet, že jste se ztratili, vždy se nakonec vrátíte na náměstí u katedrály svatého Tryfona – sídla římskokatolického biskupství.
Katedrála byla postavena v roce 1166 a patří k nejkrásnějším středověkým stavbám v Kotoru. Stojí téměř uprostřed města a je působivé sledovat, jak její bílé stěny kontrastují s horami v pozadí. Kromě této katedrály se Nicovi líbila architektura Mořské brány a Říční brány v Kotoru – částí městského opevnění, které pochází z 9. století. Líbily se mu natolik, že vstal před svítáním, aby je zachytil v „modré hodině“, kdy město ještě spí.
Návštěva Kotoru v zimě

Zima je vhodným obdobím pro návštěvu Kotoru, protože sem nejezdí příliš mnoho lidí na výletních lodích. Mohli jsme si město užít, aniž bychom se museli prodírat davem. Pro Nica to byla také skvělá příležitost pořídit fotografie bez lidí. Jakmile jsme se však rozhodli vystoupat k benátské pevnosti s výhledem na město, zjistili jsme, že nejsme jediní cizinci v okolí, a zdálo se nám, že všichni přijíždějí do Kotoru, město vynechají a jdou se podívat na pevnost.
Benátská pevnost na kopci svatého Jana

Téměř celý den jsme strávili na kopci Saint John’s, kde se nachází pevnost. Chodili jsme nahoru a dolů a snažili se najít ideální kompozici pro fotky, celou dobu jsme byli bez dechu a žasli jsme nad výhledem na město s červenými střechami pod našima nohama, tyrkysovou vodou zálivu a nebezpečně vypadajícími temnými horami nad námi.
Pevnost v Kotoru na kopci sv. Jana v sobě spojuje prvky ilyrského, byzantského a benátského architektonického stylu. Pevnost byla založena v 6. století císařem Justiniánem I., dokončena však byla až v benátské éře, kdy město podlehlo benátské nadvládě. Dnes jsou zpevnění zříceniny jediným pozůstatkem jeho slávy, ale stále jsou dechberoucí, a to nejen proto, že k jejich úplnému prohlédnutí musíte vystoupat stovky strmých schodů. Samotný výstup byl také dávkou adrenalinu, protože schody nejsou všude dobře zrestaurované a někdy se výhled nacházel přímo pod našima nohama.
Prohlídka opevnění v Kotoru před zahájením restaurátorských prací

Opevnění v Kotoru bylo vážně poškozeno zemětřeseními, z nichž poslední se odehrálo v roce 1969. Ve stejném roce bylo zařazeno na Seznam ohroženého světového dědictví UNESCO. I když k jeho obnově došlo v roce 2003, týkala se převážně města. Horní část pevnosti stále nese stopy času, eroze a zemětřesení – takže až tam budete, dávejte pozor, kam šlapete! V těchto nezachovaných ruinách jsme však našli jakousi melancholickou krásu. Nakonec jsme tedy byli velmi rádi, že jsme je mohli vidět v tak divokém stavu, než jejich vzhled změní restaurátorské práce.
Můžete popsat historii Kotoru, napsat, jak vypadá, ale slova někdy nestačí. Nakonec, poté, co Daria viděla fotografie z Nicoova fotoaparátu, vzdala se psaní něčeho, co by se mohlo vyrovnat výhledům zachyceným na snímcích. Kontrast barev vody, tmavých hor a městských budov byl jedinečný. Ačkoli pro nás nebyl Kotor snadno dostupným místem, nelitovali jsme námahy, kterou jsme vynaložili, abychom se tam dostali a viděli toto město kontrastů.


