Řízení mi prostě nejde. Nejde o to, že bych to neuměl, ale o to, jak to vypadá. Když sedím za volantem, krajina mě neustále láká, ale já ji nestačím vnímat. Tak jsem si stanovil pravidlo: zastavit téměř u každého vyhlídkového místa. Daria protočí oči – „To musíme zase zastavovat?“ – a já slibuji, že to bude jen chvilka. Málokdy to tak ale dopadne.
Poté, co jsme dokončili denní natáčení v Santaně, se světlo změnilo, když jsme se vydali směrem k pobřeží. I přes čelní sklo jsem cítil ten nezaměnitelný lesk, který hory na Madeiře získávají, když se mraky začínají rozptylovat, ale ještě úplně nezmizí.
Chvíli nebylo kde zastavit; v každé zatáčce jsem lehce brzdil. Ta známá fotografická panika: „Jestli tenhle okamžik zmizí, než stihnu zastavit, tak se zblázním.“ Takové jsou horské silnice na Madeiře – dramatické, strmé, úzké a vždy jen jednu slepou zatáčku od dokonalého výhledu.
Pak se objevila malá odbočka. Odbočil jsem tam. Vystoupili jsme a vzduch měl tu vlhkou a chladivou konzistenci, kterou jsou mikroklimata na Madeiře proslulá – teplé sluneční paprsky a dešťová mlha, jakoby najednou.
Četli jste někdy o jedinečných klimatických pásmech na Madeiře? Tady je skvělý článek, který to vysvětluje.
Můj pohled se zatoulal do dálky. Řada domů se tísnila na hřebeni, napůl osvětlená paprskem, který se nějakým způsobem prodral skrz mraky.
To nebyl záběr pro širokoúhlý objektiv.
To byl záběr pro teleobjektiv.
Proč byl teleobjektiv jedinou správnou volbou
V krajinách, jako jsou Madeirské hory, se teleobjektiv stává nástrojem k vyprávění příběhu – ne kvůli zhuštění záběru, ale kvůli jeho srozumitelnosti. Široký výhled působil chaoticky: hřebeny se vršily jeden na druhý, všude byly mraky a různé textury se navzájem přetahovaly o pozornost.
Ale tam v dálce měl ten hřeben s domy v sobě čistou jednoduchost. Příběh.
Nasadil jsem teleobjektiv a přiblížil záběr, až chaos ustoupil do pozadí a hlavním motivem se stalo světlo.
Daria se podívala na ukázku, jednou přikývla a pronesla kouzelné slovo: „Stojí
to za to.“
Tip fotografa: Nastavení expozice při mlze a slabém osvětlení
Madeira často nabízí takovou vrstevnatou, mlhavou atmosféru – je to krásné, ale snadno se to přeexponuje. U fotoaparátu Nikon D850 jsem se opíral o dvě věci:
1. ISO 64 – tajná zbraň fotoaparátu D850
Nabízí vám:
maximální dynamický rozsah
jemné melíry
možnost doplnit podrobnosti později
Ideální pro jasný opar.
2. Nastavte expozici tak, aby byly nejjasnější mraky
Trik je v tom, že se nesmíte spoléhat na to, co vidíte. Spolehněte se na histogram.
Zákal může působit jemně, ale skrývá silné světlé partie. Mírným snížením expozice zachováte strukturu mraků – a světlo na Madeiře tak získá plastický charakter, místo aby bylo přeexponované.
EXIF: Nikon D850, f/8, 1/200 s, ISO 64.
Mikroklima na Madeiře – proč zde vzniká toto světlo
Pohoří Madeira se strmě tyčí z moře a vytváří tak malé meteorologické systémy, které se tvoří a rozpadají během několika minut.
Čeká vás:
mlha se valí jako opona,
dešťové přeháňky trvající 40 sekund,
sluneční paprsky, které se z ničeho nic prodírají,
vlhkost, která zalévá údolí zlatem.
Je to chaos, to ano – ale pro fotografii je to kouzlo.
Tato scéna je dokonalým příkladem: mraky jsou natolik husté, že zakrývají slunce, ale zároveň natolik řídké, že jimi proniká světlo. K tomuto jevu dochází na Madeiře neustále a hory jej ještě umocňují.
Závěr – Zastavujete také?
Nebo je necháš ujet a namlouváš si, že „stihneš ten další“?
Madeira mě naučila jednu jednoduchou věc:
Neexistuje žádné „příště“.
Existuje jen tohle.
A buď se pro to zastavíš – nebo ne.
Pokud vás baví fotografování zamlžených mraků, podívejte se na mé další příspěvky na blogu, jako jsou například „Pohoří Anaga na Tenerife – procházka mlžným lesem“ nebo „Mlžný les | Marina Bay, Singapur“.










